Být vždy na straně moci. Tam, kde se pochoduje v pohodlném rytmu většiny, zákony neplatí, nikdo za nic neodpovídá, všechno je jen náhoda a nic spolu nesouvisí
Sloužíte-li režimu s dostatečným nadšením, rádi ochotně papouškujete státní propagandu, jste-li konformní a loajální a přizpůsobujete své chování požadavkům moci, nemusíte si dělat starosti s dodržováním běžných pravidel a zákonů. Povinnosti obyčejných lidí se na vás nevztahují. Nemusíte se řídit předpisy, běhat po úřadech, shánět povolení, doprošovat se financí, ani řádně vykonávat svou práci a zadané úkoly - nic z toho není třeba. Vše je vám dovoleno, režim si vás hýčká a dobře platí.
Jste-li mainstreamový novinář, nemusíte brát ohled na realitu a fakta. Cosi takového není pro výkon práce režimního pisálku vůbec potřebné. Stačí párkrát převrátit pravdu v lež (a vice versa), zapřít to, co jste tvrdili včera a stále se přitom tvářit jako zásadový a pravdomluvný novinář. Redakční kolegové se stejně pokřivenými charaktery vás ještě budou pochvalně poklepávat po zádech za to, že se svými bratry ve lži držíte basu.
Na rozdíl od běžných občanů tyto skupiny poslušných služebníků moci nikdy za své chyby, omyly, lži, zlodějiny či porušování zákonů nenesou žádnou odpovědnost. Jejich prohřešky, protekce a nátlakové praktiky jsou vždy zahlazeny tak dokonale, že důkazy buď okamžitě mizí a nelze je zpětně dohledat, nebo bývají milosrdně odmávnuty jako "drobná pochybení". I tak jim ze všeho plyne vlastní prospěch.
Jak dokonale tyto zažité "mechanismy" fungování vztahů (a vzájemného krytí) mezi mocí a její "servisní složkou" ladí se snahami globálních "elit" nastolovat různé totalitní agendy, se můžeme přesvědčit dnes a denně. Příklady vidíme nejen v každodenní politice a médiích, ale také na úřadech, univerzitách, v pracovních vztazích i v běžném životě. Předvést si můžeme hned jeden z nich:
Nedávno vyšel v kulturní příloze deníku Právo pozoruhodný rozhovor s americkým profesorem Stevenem Pinkerem o praktikách tzv. politiky inkluze, která byla před časem pozvolna zaváděna na všechny západní univerzity (i naše, patříme přece na Západ!). Tato ryze diskriminační agenda je ukázkovým příkladem, jak bývají v posledních letech neslyšně, po jednotlivých krůčcích nasouvány totalitní manýry a donucovací "normy" chování, jež se po čase stávají zcela samozřejmými, povinnými a tvrdě vyžadovanými. Pinker popisuje, jak jednoho dne začalo být k žádosti o profesorské místo na amerických univerzitách povinně vyžadováno tzv. Prohlášení o diverzitě, v němž se musel deklarovat souhlas s dostatečným zastoupením menšin. Kdo toto politické prohlášení nepodepsal, neměl šanci ve výběrovém řízení uspět. Každý, kdo písemně nesouhlasil s tím, že všechny rozdíly mezi lidmi jsou způsobeny výhradně předsudky, rasismem a sexismem a že jediným řešením je pozitivní diskriminace žen a menšin, byl odmítnut:
"Když někdo v žádosti o místo napsal, že posuzuje každého člověka podle jeho zásluh, bez ohledu na barvu pleti nebo gender, jeho přihláška skončila v koši. (...) Úředníci sepisovali seznamy témat, která by mohla být považována za rasistická. Často šlo o věci, které by nikoho na první pohled nenapadly. Za nevhodné se považovala otázka 'Odkud jsi?' nebo 'Odkud pochází tvá rodina?' nebo pochvala typu 'Mluvíš velmi dobře anglicky', protože by se tím naznačovalo, že někdo je překvapivě schopný na to, z jakého prostředí přišel."
V rozhovoru zvláště zaujme odpověď na otázku, kdo vlastně s těmito kádrově-politickými prověrkami na univerzitách přišel. Odpověď hovoří za vše a symbolizuje veškerou nekontrolovatelnost dnešní moci a její (ne)odpovědnost za procesy, jež uvaluje na obyčejného člověka: Zpětně to již nelze dohledat.
"Zpětně se na to už nedá přijít. Za podobnými kroky ale často stojí obyčejná byrokracie. Na vysokých školách začala fungovat oddělení s názvem Diverzita, rovnost a inkluze (DEI). Každá univerzita má speciálního úředníka pro tuto oblast a tihle lidé zaváděli a zavádějí pravidla, o kterých se nikdy nediskutovalo ani nehlasovalo, takže záznamy nelze dohledat."
Zkrátka to šlo samospádem, salámovou metodou, "kdosi cosi" vepsal do stanov a "samo" se to začalo vyžadovat. Nyní už se vše stalo všeobecně povinnou "normou". Nikdo za nic nemůže, nikdo netuší, proč se to vlastně vyžaduje, instituci i společnosti to více škodí, než pomáhá, ale dodržovat se to musí. Ti, kdo si dovolí zapochybovat o smyslu nových norem, bývají okamžitě umláceni zfanatizovanou většinou, jejíž pozice jsou závislé právě na udržování pokřivených pravidel. A kdo se i poté odmítne přizpůsobit, ocitne se jako vyvrhel na okraji společnosti, téměř na úrovni kriminálníka. Kde a kdy už jsme to jenom zažívali? Aha, v posledních pěti letech skoro pořád... (Podobná vyjádření o nedohledatelnosti příjemců státních miliard čteme i ze zpráv z USA o vyšetřování tamních černých rozpočtů)
Máme pravdu, i když jsme vám lhali
Postoj "nikdo za to nemůže, nelze už to dohledat, už se v tom nerýpejte" je zvláště oblíben mezi novináři hlavního proudu. Například loni v prosinci bylo suše oznámeno, že média záměrně lhala o volebních preferencích Kamaly Harrisové v souboji s Trumpem o prezidentský úřad (viz Vědělo se, že Harrisová prohraje aneb jak média pomáhala "zasklít" průzkumy). Průzkumy byly záměrně nadhodnocovány ve prospěch Harrisové, některé byly zcela smyšlené. Jenže co s tím teď? Ani slovo o tom, kdo to má na svědomí, jména, zdroje lží, kdo schválil publikaci těchto průzkumů bez jakéhokoli ověření, kdo je schválil do vydání atd., nic z toho se nedozvíme. Novináři se zkrátka jen "spletli" a místo pravdivého informování lhali, což je vlastně takový novinářský standard, tak o co jde. Jejich výplatu a prémie to vůbec neovlivní; redakce drží basu a tváří se, že se nic nestalo, aby náhodou nepřišlo o inzerenty a dotace od svých majitelů.
Zkuste si představit, že jste obchodní zástupce středně velké firmy a na schůzi vedení prezentujete své výsledky. Radostně oznámíte, že vaše zakázky firmě vydělaly za poslední kvartál milion a půl. O dalšího půl roku později účetní statistiky a audit prokáží, že ve skutečnosti jste za toto období firmě způsobil ztrátu 3 miliony. Jak by na toto zjištění reagoval management? Nejen, že byste byl označen za neschopného lempla a prolhaného podvodníka, ale čekal by vás okamžitý vyhazov a možná i trestní stíhání.
Teď si stejnou situaci překlopte do pozice dnešních novinářů. Co jim záleží na tom, když náhodou "netrefí fakta"? Vlastní čtenáře považují za tupce, kteří si stejně nepamatují, co kdo napsal před týdnem, a tak si s nějakými novinářskými zásadami o pravdivém informování nedělají hlavu. A hlavně: Když jste na straně moci, nikdy vám nic nehrozí.
Už nelze hovořit o "pouhém" lhaní. To slovo už zdaleka nevystihuje míru křiváctví, jakou novináři předvádějí v posledních letech. Presstituti už nelžou, oni si doslova vytvořili novou dimenzi reality, vlastní neexistující svět. Na svém webu často píšu o manipulacích a vytváření paralelní reality okolo nás a občas si od omezenců vyslechnu řeči o blouznění a paranoidním vidění světa. Ale co jsou oproti mně každodenní zážitky pohádkově-fantaskních obrazů při čtení novin, webu či sledování televize?
Práce v mainstreamových médiích vyžaduje dostatečně otrlé a charakterově pružné jedince, kteří nebudou při zjevných podvodech a lhaní trpět žádnými vnitřními rozpory, ani výčitkami svědomí. A nepozvracejí se ze sebe při pohledu do zrcadla. Pokud se přece jen takový nepříjemný pocit chvilkově dostaví, spolehlivě jej řeší dvě tradiční zaklínadla:
- NÁHODA a
- NESOUVISÍ!
A pokud nás pravda doběhne, tím hůře pro pravdu.
Neobyčejně krkolomný způsob, jak se mainstream vypořádává s tím, když realita převrací zadanou linii, předvedla média při oznámení, že Evropská komise povolila další, již sedmou položku z řad hmyzu, jíž bude možno přidávat do potravin. Již několik let nám oficiální linie vtlouká do hlav, že přidávání hmyzu do potravin je dezinformace, kterou šíří choré mozky a novináři i najatí "odborníci" se dušují, že nic takového se nechystá. Dnes se dočítáme, že povolení k tomuto neexistujícímu záměru obsahuje již šest položek a přibyla sedmá.
Článek, který vyšel v tištěném deníku Právo pod neuvěřitelným názvem Další brouk zpestří stravu, má na Novinkách název Chleba s larvou potemníka? V Unii má zelenou a sděluje nám, že prášek z larev potemníka moučného bude nyní možné přidávat do chleba, cukrovinek, těstovin či sýrů. Ve snaze vysvětlit svá předchozí tvrzení, že nic takového není pravda, se zamotávají do naprostých absurdit:
"Objevují se navíc i hromadně šířené falešné zprávy a články dezinformačních webů, které si téma jedlého hmyzu velmi oblíbily. Píšou například o povinném přidávání hmyzu do jídla, toxicitě hmyzích proteinů či plánu globalistů, kde se živočišné maso stává potravinou elit."
Je to tak srozumitelné sdělení, že každý čtenář musí mít jasno:
- Prášek s larvou brouka potemníka lze nově přidávat do pečiva, cukrovinek, těstovin či sýrů.
- Lidé však z toho mají obavy, protože jsou pod vlivem falešných zpráv z dezinformačních webů, které tvrdí, že hmyz bude nyní možné přidávat do jídla.
Novináři už zřejmě neví, jak uniknout vlastní schizofrenii. Snaží se celou věc zahrát do autu jakožto "podružné téma" a ukonejšit nás tím, že přidávání hmyzu do jídla přece není povinné. Ano, ani účast v inkluzivních programech a vyžadování souhlasu s uměle vytvořenými "woke" a "gender" agendami na západních univerzitách zde zprvu nebyly povinné, šlo jen o jakási obecná prohlášení, vpašovávaná do stanov a pracovních smluv. Dnes už si bez nich v univerzitním a vědeckém prostředí nikdo ani neuprdne. Stejně tak budou firmy a zaměstnavatelé brzy "nepovinně" podávat hlášení ekologických a sociálních ukazatelů, vaše banka bude sledovat zcela absurdní "uhlíkovou stopu" z vašich transakcí a kdo se zcela svobodně rozhodne tyto nepovinné předpisy ignorovat, bude pochopitelně znevýhodněn. Vše za neustálého aplaudování většinové společnosti a provolávání sloganů o rovných podmínkách pro všechny.
Zaměřte se ještě jednou na název článku na Novinkách: Chleba s larvou potemníka. Dokázali jste si ještě před pár lety představit, že bude možné nahlas uvažovat o přidávání larev brouků do pečiva? Ptali jste se místních pekařů, zda už tuto moderní novinku uplatňují? Či snad jde o dávnou, veřejnosti neznámou tradici pečení chleba, kterou znaly už staré generace pekařských učňů?
Režimní novináři nejsou zvyklí vnímat, zda něco odporuje logice či zdravému rozumu. Papouškují jako automaty, co je jim zadáno, jinak by se při zapojení vlastního mozku mohli dostat do problémů. Pokud náhodou vypadnou z role, dopadne to jako v případě referování o lednovém masakru v New Orleans a výbuchu cybertrucku v Las Vegas. Reportáž o tom, jak dva různí atentátníci, kteří spáchali hrůzný čin na tisíce kilometrů vzdálených místech v USA, sloužili shodou náhod na stejné vojenské základně a oba si půjčili vozidlo ze stejné půjčovny (zřejmě jediná pro celé Spojené státy), vyšla na Novinkách nejprve pod titulkem Masakr v New Orleansu a exploze cybertrucku možná souvisí (zůstal i v odkazu článku). To nejprve redaktor nedopatřením použil vlastní úsudek; po pár hodinách byl už náležitě "poučen" a titulek poslušně změnil na osvědčené heslo nesouvisí.
Všechno je tak, jak má být, spěte dále. Nezabývejte se ani tím, že na stejné základně jako zmínění dva atentátníci, se rovněž pohyboval také podivný útočník, který v září 2024 plánoval střílet na Trumpa v jeho domě na Floridě (jel na Floridu přes celé USA, protože věděl, že tam zrovna bude, jaká to předvídavost!). Ve Fort Bragg byl podle analýzy GPS 147x a 29x tam přespával. Nějaké pochybnosti? Zkrátka vězte, že nic nesouvisí a nemusíte si zatěžovat mozek přílišným přemýšlením. Ještě že tak.
Kde ještě jsme mohli stejnou uklidňující mantru zaregistrovat? Ale jistě, u oné tragické události na fakultě, která tak otřásla republikou, se spoustou nedořešených otázek a neznámých. Po roce uhýbání, zamlčování a napadání ze šíření "dezinformací", se ve zprávě sněmovní vyšetřovací komise konečně zmiňuje ona zvláštní náhoda se souběžným policejním cvičením ve vedlejších ulicích, které mělo - jak jinak, opět shodou náhod - stejný scénář, jako skutečná střelba. Na straně 18 je celá záležitost odbyta v jednom odstavci: (PDF)
Z informací získaných vyšetřovací komisí vyplynulo, že v centru Prahy probíhalo ve stejném čase cvičení jiného útvaru Krajského ředitelství Policie ČR Praha, které se nevztahovalo k věci vyšetřované vyšetřovací komisí.
A je hotovo. Opět ono známé: Nevztahuje se, nesouvisí, vyřízeno. Odměny za bezpečnostní servis spřízněným osobám byly vyplaceny v řádné výši, stejně jako prémie vedení fakulty, tak co byste ještě chtěli zkoumat.
Sice jsem zmínil, že už se k události nebudu vyjadřovat, ale když už jsme u toho: Loni v prosinci vydala fakulta antologii vzpomínek studentů a svědků (ke stažení v PDF zde klikněte na odkaz Antologie 21/12/23, poté na antologie.pdf dole a poté na šipku vpravo nahoře) oné vražedné operace. Vyplývá z nich zajímavý fakt o tom, kde se vzala šířená fáma, že střelec měl mít komplice (dívku). Věřte nevěřte, ten "komplic" nebyl nikdo jiný, než ona 14letá ruská dívka, která o pár týdnů předtím zahynula při vlastní střelbě ve škole v Brjansku a jíž zmiňuje onen podivný telegramový účet. Vypovídají o tom některá svědectví, kdy se policisté ještě během zásahu a evakuace na tuto osobu ptají přítomných:
Kolují ale také zprávy, že měl komplice. Nějakou holku. Jen tu?
Nikdo nic neví.
(...)
Pátrá se po dívce, která měla být s ním. Ptají se nás, zda neznáme Alinu Afanasinu. (Falešná stopa vzniklá šířením evidentní "kachny" z evidentně fejkového telegramu, který nám se studenty přišel podezřelý už v tom Rudolfinu.)
Z toho jasně vyplývá, že objev telegramového účtu nebyl dílem novináře z Ekonomického týdeníku několik hodin po útoku, jak se psalo a tvrdilo, ale policejní složky o něm věděly už během zásahu! Scénář "ruská inspirace" byl tedy připraven od samého začátku akce a příslušníky zasahujících jednotek nechali jejich nadřízení (či kdo to ve skutečnosti byl) pátrat v budově fakulty po chiméře, neexistující osobě, mladé 14leté Rusce, která byla už několik týdnů po smrti! Kvůli této podsunuté informaci ale nabyli dojmu, že ona dívka je přímou účastnicí střelby na pražské fakultě. Je podivné, že po přečtení zprávy na pofidérním účtu na Telegramu nebyl nikdo schopen ověřit, že nejde o skutečnou, žijící osobu. Znovu to dokazuje, že kdosi během operace záměrně mátl na místě zasahující řadové policisty, aby poté, co byl masakr dokonán, se mohly pozdní a nelogické reakce svést na "drobná pochybení policie".
Uvědomit si zásadní rozpor v celém scénáři je nad mozkové kapacity novinářů. Jedna část policejního sboru přece ještě donedávna trvala na tom, že celou dobu před zásahem hledali "jen" sebevraha a nedalo se prý tušit, že by údajný Kozák mohl ohrozit druhé či vraždit. Zasahující policisté ovšem od prvního okamžiku pátrají po dívce, která měla být se "sebevrahem" přímo na místě činu a inspirovat jej v záměru vystřílet školu! Pokud věděli od samého začátku o existenci telegramového účtu a uvažovali o komplici při útoku, tak zároveň nemohli uvažovat, že by to byl komplic při sebevraždě. Kdyby se tak některému z investigativců chtělo zjistit, kdo policii podstrčil "horkou stopu" z telegramovém účtu v ruštině, která byla tak horká, až (záměrně?) dezorientovala zasahující jednotky i samotného policejního prezidenta (hovořil o ní ještě dvě hodiny po zásahu), mohli bychom se dovědět zajímavé věci. Ale který ze servilních novinářů si z pohodlí redakčních kanceláří dovolí vrtat do vosího hnízda?
Těžko přimějete člověka, aby něco pochopil, když jeho plat závisí na tom, že to nechápe.
Upton Sinclair
Vyvolení lampasáci s výsadami
Kdyby se naši hlídací psi více zajímali, jak mohl 22letý novopečený držitel zbrojního průkazu obejít všechny možné kontrolní mechanismy a během několika týdnů si zajistit osm zbraní (včetně jedné dodávky z USA), tlumičů a nábojů, bez problémů je zaregistrovat a neslyšně na dvakrát vyrazit k masakru do centra Prahy, nijak by jen nepřekvapila partička vyvolených, kteří pod vlajkou "neziskovky" a (rovněž?) krytím vyšších míst bez povolení, licencí a jakéhokoli schválení úřadů dováželi na Ukrajinu vojenské trhaviny a drony. Až mně někdo bude zase vyčítat, že všechno vidím jen černě a vůbec není pravda, že lidem není poměřováno stejně, vždyť pravidla platí pro všechny, s jízlivým úsměvem si připomenu Foltýnovu suverénní obhajobu:
"Fakt se v době války bavíme o tom, že si někdo bude hrát na puntičkáře při vyplňování a kontrole všech předpisů?"
Válka neválka, běžní občané, podnikatelé i firmy musejí i za těžkých dob Fialovy demoliční vlády kupodivu stále dodržovat veškeré zákony a předpisy, shánět si všemožná povolení, předkládat úřadům požadované dokumenty a řádně vyplňovat všechny formuláře. Kdo ze čtenářů má ze své profese zkušenost s dovozem a vývozem zboží nevojenského, zdůrazňuji nevojenského charakteru do/ze zahraničí (hlavně mimo EU), dobře ví, kolik formulářů, povolení, dokládání certifikátů o původu zboží je nutné zajišťovat a zpracovávat. Všechny tyto záležitosti zná každý administrativní pracovník v malé i větší firmě, jen ne vysoce postavení a královsky placení manažeři, zaměstnaní na Úřadu vlády a Generálním štábu Armády ČR. Pokud běžný zaměstnanec udělá sebemenší chybu a cokoli opomene, vystavuje se jeho firma možnému problémům s finančákem nebo Celní správou. Stačí, aby vám ve vedení evidence Intrastatu pro Celní správu chybělo jedno číslo nebo jste opomněli odeslat jediný dokument, a lítají na vás výhrůžky pokutami až do výše 1 milionu. Podle našeho strategického filosofa ve funkci koordinátora komunikace však platí jiné profesní zásady:
"Důsledné lpění na každém písmenu znamená, že se k ničemu nedostanete."
Ten člověk není vůbec žádný tupý lampasácký debil; on dobře zná poměry ve společnosti a ví, jak to tady chodí. A že s poctivou prací a dodržováním předpisů se opravdu daleko nedostanete. Případně vám to trvá mnohonásobně delší dobu než těm, kteří mají správné kontakty a je jim shora umetána cestička. Pokud pro své kamarády potřebujete zajistit nějakou výhodu nebo službičku, je nutné zákony obejít a pomoci si všemožnými fígly. Jestliže máte jistotu ochrany z vysokých míst, nic pro vás není nemožné. Kdekdo pro vás přimhouří oko nebo zahladí hrozící průsery. Neexistuje, že "něco nejde"; problém nepředstavuje ani obstarat pro své kamarády diplomatické pasy a obejít tak všechna pravidla a zákony státu. A pokud už dokážete obejít i Parlament, dokazuje to, že nejste jen tak někdo.
Byla by chyba si myslet, že tito kujóni provádějí své pletichy se záměrem obcházet předpisy či porušovat zákony. Ne, to není pravý důvod. Oni jsou jen z vlastních zkušeností (a vcelku právem) přesvědčeni, že pokud si něco usmyslí, nesmí jim k dosažení cílů nic stát v cestě. Automaticky počítají s tím, že se jim musí vyhovět, protože jsou zvyklí na to, že vše je dovoleno. Jelikož jim díky pružným a přizpůsobivým charakterům (a především vlivným kontaktům) v životě a kariéře vždy vše procházelo, domnívají se, že stejné chování jim zkrátka projde vždy. Nikdy necítí vinu, ani nepřiznají chybu, protože se dosud nesetkali s odporem.
Je to stejné jako s rozmazleným frackem, který je od kolébky zvyklý na to, že na cokoli pomyslí nebo si zamane, to musí okamžitě mít a všichni mu musí jít z cesty. Bez ohledu na zásluhy, schopnosti nebo finanční možnosti mu rodiče splní každé jeho přání, podporují jej na úkor sebe i druhých, umetají mu cestičku až do dospělosti; jeho nároky tím rostou. Pravidla, vyžadovaná po ostatních, jej zajímat nemusí. Je zvyklý jít přes mrtvoly a na to, že všude jsou mu automaticky otevírány dveře. Životem proplouvá s úsměvem a bez starostí a s dodržováním zákonů či běžných společenských zásad si nemusí lámat hlavu. Za celou dobu se mu v realizaci jeho úmyslů nikdo nepostavil do cesty, tak proč by tomu mělo být někdy jinak?
Co se asi stane, jakmile kdosi poukáže na prohřešky a nezasloužená privilegia takového jedince? Samozřejmě se bude náhle cítit velice ukřivděně: jak je možné, že si někdo dovolí zpochybňovat jeho výsady? Snad mu nechtějí dopřát, co mu "patří"?! Vždyť celý život mu všechny fígle bez sebevětšího úsilí procházely... Je to tvrdý náraz na realitu. Takový jedinec nikdy nebude schopen pochopit, že druzí musí zákony dodržovat celý život, nikdo jim neodpustí sebemenší chybu a nedostanou nic zadarmo.
Partička okolo Řehky, Foltýna, Veverky, Mikuleckého, Kroupy a Vetchého jsou přesně takovými rozmazlenými fracky, kteří se podivují, že mají dodržovat zákony a předpisy, jako ti bezvýznamní obyčejní lidé "dole", jimž se bohužel nedostalo ani zlomku privilegií vyvolených.
Než bude celá věc úspěšně odložena a všechny prohřešky zapomenuty, můžete si být jisti, že od jejích aktérů uslyšíme spoustu ublížených nářků o házení klacků pod nohy ušlechtilým záměrům obětavých občanů, kterým společnost nedopřeje sebemenší úlevy.
Pokud totiž máte vlivné kontakty "nahoře", dostatečně hlasitě papouškujete režimní propagandu a zároveň jste zadobře s důležitými lidmi z mediální sféry, nic vám nehrozí. Nemusíte se bát ztráty zakázek a kšeftů, ani uměle udržované pozice "elity" ve společnosti a slušných výdělků. Oni se o vás vždy postarají. Stačí vlézt do správného zadku, ve správné chvíli promluvit na politickém shromáždění, občas se vyfotit s nějakým velkým zvířetem nebo vyvěsit správnou vlajku u dveří svého státem dotovaného krámu. Správná strana je vždy ta, co je aktuálně u moci, to se ví. Pokud se trefíte na správnou stranu, máte zajištěno, že o vás bude dobře postaráno. Režim sem tam přimhouří oko na vašimi dluhy a prohřešky, jindy zase dostanete přes různé kamarády v reklamkách příležitost ke slušnému výdělku, když ze sebe občas uděláte šaška v nějakém spotu pro státní nebo nadnárodní korporát. Širší mediální prostor pro prezentaci vaší práce a rodiny máte pochopitelně zajištěn.
Naše myšlenkové pružné kulturně-společenské "elity" nikdy neměly problém přimknout se na tu stranu, z níž plynul prospěch a klid na práci. Někteří to zvládají doslova celá desetiletí. Kupříkladu herec Zdeněk Junák se stihl za posledních 40 let aktivně zúčastnit posledního velkého sjezdu KSČ v roce 1986 i nedávné kampaně za očkování proti covidu. Být neustále ve střehu a připraven projevit svou loajalitu chce opravdovou výdrž a silný žaludek.
Nikdo však nechce zůstat pozadu, a tak přihlásit se ke správnému směru se stává téměř povinností. Mnozí to pochopili už v průběhu 90. let, kdy horovali za tehdejší státostranu volného trhu, ti mladší se s vervou podobnou agilním svazákům z 50. let přidali později. Každopádně některé tváře můžeme vídat celá desetiletí vždy na stejných místech, kde se vyžadují projevy loajality. I Bolek Polívka tu příležitost umí vždy vycítit.
Mediální bombardování rodinou Trojanových
Kdyby se některé tváře déle než týden neobjevily v médiích, museli bychom se obávat, že se jim něco zlého přihodilo. Pokud se vám třeba zdá, že herce Ivana Trojana vidíte více na politických manifestacích, stránkách společenských magazínů, v reklamě, ve sportu nebo mediálních kampaních, než v jeho skutečné profesi, tak se vám to nezdá. Například deník Právo udělal z Trojana jakousi reklamní tvář svého víkendového magazínu - a není divu: frekvence výskytů několikastránkových rozhovorů s tímto hercem a jeho rozsáhlou rodinou je skutečně nevídaná. Neexistuje žádná známá osobnost, která by v tomto plátku dostávala více prostoru. Za posledních pět let snad nebylo čtvrt roku, kdy by Trojan či někdo z jeho rodiny chyběl na titulní straně. Když ještě žil jeho otec Ladislav, přineslo Právo obsáhlý rozhovor nejprve s ním, poté s celou rodinou, pak následoval menší rozhovor dědy s vnukem a pak otce se synem, dále s oběma bratry, s manželkou Klárou zvlášť, synem Josefa a pak znovu Ivanem. Po rozvodu Trojanova manželství přišlo na řadu nové kolečko rozhovorů se všemi členy rodiny, opět s každým zvlášť. Tématem bylo pochopitelně: jak žije rodina Trojanů po rozvodu. Do kolotoče rozhovorů o životě ve známé rodině ještě přibyla herečka Anna Kratochvílová, která se do klanu Trojanů přivdala.
(Kdo má zájem, může si mediální seriál o rodině Trojanových, jak byl zveřejňován dle časové posloupnosti vyhledat sám na serveru Novinky.cz či zadáním hesla site:novinky.cz rodina Trojanů do googlu.)
Řeknete si, vždyť je to jen odpočinkové čtení na víkend. Kdo chce, ať si počte. Ale co má paměť sahá, nepamatuji, že by komunistické sdělovací prostředky stejným způsobem protěžovaly své režimní oblíbence a měsíc co měsíc by na nás z trafik koukaly titulní strany magazínů s obličeji věrných straníků Jiřiny Švorcové nebo dejme tomu Zdeňka Buchvaldka.
Ivan Trojan si rovněž před lety zahrál za fotbalovou Bohemku, předloni nás zase média obsáhle informovala o tom, že pan herec si vzpomněl na to, že v mladých letech hrával také basketbal, a proto mu trenér opavského týmu jako dárek k šedesátinám přislíbil, že si může zahrát i za jeho tým. Před zápasem jsme se dovídali podrobné detaily, jak se připravuje, trénuje a nakonec i slavně skóruje během zápasu. Při množství různých sportů předpokládám, že si ještě vzpomene minimálně na sjezdové lyžování, házenou nebo lední hokej a do sedmdesátky nastoupí minimálně za reprezentaci, čímž překoná všechny rekordy Jardy Jágra.
Nemám nic proti Trojanovu hereckému umění, ale způsob, jak jej dnešní režimní propaganda protlačuje, je cosi za hranicí snesitelnosti. Snad ani o Karlu Gottovi a jeho rodině nevycházely v našich tiskovinách několikastránkové články s takovou intenzitou, s jakou se dnes věnují rodině Trojanových. Až to vzbuzuje jistá podezření, jaký záměr a ambice se za tím skrývají. Občas to vypadá, že křečovité snahy ukázat se, kde to jen jde, jsou vedeny jakýmsi záměrem vytvořit v očích veřejnosti z Trojana všestrannou a společensky zběhlou osobnost a připravit jej do kýmsi zamýšlené politické role.
Zatím můžeme s úžasem sledovat, kolik aktivit je Trojanovi připisováno a jak si jej mediální průmysl hýčká a stálými zakázkami podporuje jeho blízké. Za poslední desetiletí účinkoval v několika reklamních kampaních, ta poslední byla pro České dráhy. Režisérem reklamních spotů byl pochopitelně jeho bratr Ondřej (all in the family). (Mimochodem, kdo byl tváří Českých drah před Trojanem. Samozřejmě Ondřej Vetchý. Jak se nám ty známé tváře daří skládat k sobě, že?) Jelikož byla kampaň spuštěna v tu nejméně vhodnou dobu - v březnu 2020, těsně před covidovým lockdownem - peníze do ní investované přišly takřka vniveč. Kampaň byla na rok pozastavena a její spoty jsme mohli slyšet o rok později např. v rozhlase. I v tu dobu byly stále zavřeny školy a ve vlacích jezdilo minimum lidí. Na legrácky z Trojanových klipů tedy jaksi nebyl prostor. Pan herec i jeho bratr jistě své odměny dostal, takže spolupráce se státními drahami končí právě po pěti letech s nesporným úspěchem na kontě Trojanovy rodiny.
Při pozorování, kdo k nám promlouvá z tv. obrazovek a rozdává dobré rady, co si máme myslet o dění na Slovensku, o válce na Ukrajině, jak se máme chovat během "pandemie", koho máme volit, si položte otázku:
Máme se nechat poučovat od osob, jejichž celoživotním zájmem je přimknout se k moci, papouškovat režimní propagandu, přihrávat si navzájem mezi kamarády státní dotace a zakázky, a nikdy za nic nenést skutečnou odpovědnost? Mezi "vlivnými osobnostmi" je málo takových, kteří dokáží formulovat své názory (ne opakovat propagandu režimu), stát si za svými zásadami a neměnit je pokaždé, když se otočí vítr. Ti povětrní to ale mají výrazně snazší. Jak dlouho si tito tajtrlíci budou vyděšeně zakrývat oči a zacpávat uši před tím, co se na tomto světě odehrává?
S nimi máme jedinou jistotu, a to, že při další krizové situaci se zase podělají strachy. Stejně jako po vypuknutí "pandemie", kdy jediným jejich zájmem bylo, aby jim stát, jako odměnu za poslušnost a plnění sebeponižujících nařízení, plně kompenzoval "ušlé" výdělky, zatímco zaváděná covidová totalita ničila životy obyčejných lidí. Spoléhají na to, že jejich zbabělost jim nikdo ze stejně provinilých "hlídacích psů demokracie" nebude připomínat. Všechny podlosti a lži budou promlčeny a jejich podíl na ponížení vlastního národa zase jaksi "nepůjde zpětně dohledat". Stejně jako v případě oněch původců totalitních "woke" a "inkluzivních" manýr na univerzitách.
Epilog - o novinářské slepotě a zbavování se zodpovědnosti
Přiznám se, že když jsem v předchozím článku vyzýval jedince z mediální a univerzitní sféry, jimž zůstaly aspoň zbytky rozumu, aby se probrali ze své konformity a kariérního pohodlí a začali konečně kriticky vnímat dění okolo sebe, nedělal jsem si velké naděje. Přesto jsem byl lehce překvapen některými pozitivními reakcemi. Přece jen se aspoň něco děje. Náhoda tomu chtěla, že pár dnů po mém článku vyšel v kulturním obtýdeníku A2 výborný postřeh literárního historika Jiřího Zizlera o bývalých i současných novinářích.
Zizler podává výstižnou charakteristiku tohoto výsostného cechu (ironie), popisuje své zkušenosti s novináři z minulého režimu a porovnává je s těmi dnešními. Ti současní se podle něj až nápadně podobají bezcharakterním hajzlíkům z vyvolených komunistických rodin: "Typy, které přišly do redakcí po listopadu 1989 či které jsou tam dnes, se těmto výše zmíněným až morfologicky podobají (...) Společné mají to, že zpravidla nikdy neštěkají, i když zastávají systémové místo hlídacích psů. Spíš zpívají, a většinou moc dobře vědí, jaká písnička se právě zpívá, takže jejich hlas nijak nevyčnívá. Ta písnička sice už není jenom jedna, ale i ty dvě, tři se lze výborně naučit." Podle literárního kritika by měl dnešní novinář mít hlavně odvahu: "Odvahu jít proti proudu, mluvit za sebe, vidět ostře, chtít nemožné. Nepotřebujeme panáky ani manekýny, ale jasné hlasy, které bude slyšet." Některá slova a formulace doslova jako by vypadly z mého článku:
Nebylo by k tomu vlastně co dodat, až na to, že by mě opravdu zajímalo, zda jej redakce státem dotovaného obtýdeníku A2 publikovala jen z povinnosti s tím, že vše je vyřízeno, neboť zmíněná kritika se jich samotných vůbec netýká? Že jde o "ty druhé", špatné novináře, nikoli o ně samotné? Jaksi nemám dojem, že by hlasy kulturních redaktorů, publicistů, komentátorů, literárních historiků, univerzitních vědců, sociologů či politologů během posledních pěti vypjatých let nějak dramaticky vyčnívaly z hlavního proudu novinářských pěvců podle jedné konformní linie či provokovaly odvahou jít proti větru...
Právě v posledních pěti letech prošla naše společnost několika tvrdými zkouškami, nebývalým omezováním osobních svobod, hrubými zásahy do našich životů, nárůstem cenzury a umlčování kritických hlasů. Zažili jsme zákazy pohybu za hranice okresů, zákazy demonstrovat, kontroly na každém kroku a mnozí z nás i hrozby vyhazovů ze zaměstnání za to, že se nechtěli testovat či očkovat. Došlo to tak daleko, že jste se nemohli jít ani najíst či nakoupit. Začátkem roku 2022 se v Parlamentu připravoval tzv. pandemický zákon, který by legalizoval porušování lidských práv a svobod a výrazně nás posunul do reálné tyranie.
Nevšiml jsem si, že by mainstreamové kulturní a společenské časopisy tyto prudké celospolečenské zvraty jakkoli reflektovaly, třeba aspoň v tom, jak se tyto události odrážely do kultury, literatury nebo společenských věd. Přitom pamatuji, že ještě před 10-15 lety se kulturní magazíny jako je Advojka (tehdy se dal ještě považovat za skutečně "alternativní") široce zabývaly tématy, jako jsou hrozba Velkého bratra, kontrola státu nad našimi životy a omezování svobod. Proč nemají redakce odvahu "jít proti proudu, vidět ostře, chtít nemožné" zrovna dnes, po době covidové?
Zatím to vypadá, že novinové redakce žijí v izolovaných bublinách, bez přístupu k venkovnímu dění, a jejich tvorba podle toho vypadá: zabývají se virtuálními tématy, a co se odehrává v reálném životě se redaktorů nijak nedotýká. Typickým příkladem jejich přístupu je téměř nulová odezva na předloňský masakr na Filozofické fakultě. V předchozích článcích jsem konstatoval, že pokud platí oficiální verze události (kterou nikdo z novinářů nezpochybnil), je nulová reakce vysokoškolské elity naprosto šokující. Spousta redaktorů těchto magazínů přitom pochází z pražského univerzitního prostředí. Žádné významné reflexe jsme se ale nedočkali.
Víte třeba, co bylo tématem loňského lednového čísla A2, v němž mohla redakce aktuálně na tuto tragickou událost reagovat? Neuvěříte - queer literatura! Jeden z přispěvatelů do tohoto čísla dokonce píše, že po tom, co se stalo na fakultě, neměl na psaní eseje o queer literatuře ani pomyšlení: "Jaký smysl má v tomto kontextu zabývat se právě queer literaturou?" Vede ho to k "otázce, jaký má smysl přemýšlet a psát o literatuře a proč se něčím jako queer literatura vůbec zabývat. Má to nějaký opravdu podstatný význam…? Bylo mi jasné, že jinak esej v čase po události napsat nedokážu."
Není tahle chaotická zpověď autora vlastně symbolická pro všechna dnešní média? Novinář musí psát o něčem, co mu vůbec není po chuti, protože dostal zadání, které musí splnit! Proč vůbec psát o uměle vytvořeném tématu, když všechny autory tíží závažnější aktuální událost, která se přímo dotkla jejich blízkých a spolupracovníků? Stejné otázky jako autor by si měla klást především redakce a adekvátně změnit hlavní téma čísla. Reflexe a úvahy o tom, co se vlastně stalo před našima očima a jaké jsou příčiny růstu násilí a asociálního chování v tíživé době by byla daleko přínosnější.
Přispěvatelé do novin, publicisté, vědci, badatelé, lékaři a univerzitní pracovníci dělají něco jiného, než by měli, neboť zadaná a povinně vykonávaná činnost je v naprostém rozporu se životem okolo nich. Kolik z nás žije stejně rozporuplnými životy, jako lidé z těchto profesí? Jsme nuceni to nevidět a tvrdí se nám, že takto to zkrátka musí být a pokud nás svírají pochybnosti, tak jde jen o náš falešný dojem, neboť všechno je jen náhoda a nic nesouvisí.
Novináři by prý měli mít hlavně odvahu. Když toto řeknete průměrným presstitutům, drtivá většina z nich nebude vůbec tušit, co se po nich chce. Těm jako projev odvahy stačí, když chodí zvonit na dveře "pochybovačů", kteří cosi napsali na sociální sítě. Tímto ale štěkají stejně jako ti poslušní psi z citované úvahy pana historika; ne jako hlídači, kteří jsou po krku mocným a koušou do jejich rukou. Naopak se špinavými prackami mocných nechávají hladit.
Vcelku to chápu a u většiny z nich to nikdy nebylo jinak: je těžké kousat do ruky, která vás živí. Ale proč si potom stěžovat na malou odvahu novinářů a pak zabírat celá vydání novin ideologickými traktáty na importovaná virtuální témata, bez rizika kohokoliv naštvat nebo možnosti cokoli skutečně změnit? Téměř všechny mainstreamové časopisy zpívají stejnou písničku jako všichni okolo. Sleduji už je dostatečně dlouho a naprostou většinu poslušných novinářských pejsků v redakcích jsem nikdy neslyšel štěkat proti mocným.
Spíše se mně zdá, že pro mainstreamové novináře představuje jejich práce jakýsi únik od reality, kterou nechtějí vidět. Pak musí být těžce schizofrenní psát do stejných médií kritické články vůči dnešní novinářské ekipě a tvářit se, že jich samotných se to netýká. A že oni jsou ti rebelové mezi novináři.
Ale bylo by už načase z té schizofrenie procitnout. A teď nemám na mysli jen novináře. Nelze donekonečna dělat poskoky mocných a pak se tvářit, že za svá slova a činy neodpovídají, za nic nemohou a spoušť, kterou za sebou zanechali, se jich vůbec netýká. Spoléhají na to, že vše bude časem zapomenuto a promlčeno. V tom jim nahrávají spřízněná média, která v souladu s režimní linií spolehlivě nechávají "mizet" staré informace o dění před pár lety, jež by mohly někoho z poslušných služebníků moci kompromitovat. Kdo by se hrabal v pět let starých zprávách a článcích a ověřoval si, jak bezcharakterně se tehdy kdo choval a co jeho nezodpovědné jednání způsobilo? Ti oslavovaní "hlídací psi demokracie" je rozhodně vytahovat na světlo a připomínat nebudou, protože sami tehdejšímu nástupu nové totality horlivě přikyvovali.
Můžeme jim trochu pomoct i tím, že jim osvěžíme paměť.