Paradoxy výročí sametové konspirace: Režim vzešlý ze lži o mrtvém studentovi brojí proti konspiracím, falešným zprávám a dezinformacím

Pamatujete si, s jakou nechutí jsme se za bývalého režimu dívali na starou garnituru komunistických papalášů, kteří se více než 20 let mermomocí drželi svých funkcí a nechtěli se jich za žádnou cenu pustit? Dnešní prominenti polistopadového režimu, vzešlí z generace revolučních studentů, jenž obsadili všechny lukrativní funkce ve společnosti a ovládli po roce 1989 veškeré důležité pozice v politice, ekonomice i kultuře, se na svých nedobytných místech drží už déle než 30 let, a nikomu z tehdejších kritiků to zjevně nepřekáží.

Bodejť by jim to vadilo. Protekční dosazování na teplá místečka s ohledem na stranickou, ideologickou nebo rodinnou spřízněnost totiž tato "vítězná generace" převzala po svých předchůdcích společně s mocí. Je to právě tato vrstva bývalých studentských revolucionářů z roku 1989, která naprosto ovládla společnost, obsadila strategické pozice ve veřejném i soukromém sektoru a dodnes ze současného systému nejvíce těží. Na startu své životní kariéry získali naprosto exkluzivní pozici, nesrovnatelnou s generacemi před i po nich, a díky svým kontaktům na své generační souputníky na důležitých místech, s nimiž se navzájem podporují, mohou svůj vliv udržovat ještě několik dalších desítek let. Někdejší zásady a životní postoje ochotně potlačili v zájmu udržet si své získané pozice a kariérní zázemí a zablokovali přístup komukoliv mimo systém; generace revolučních studentů z roku 1989 tak může dál v klidu pokračovat ve svém parazitování na systému.

Tato generace, která na dlouhá desetiletí ovládla pole a dostala neomezenou možnost určovat směr a linii, trpí obrovským pokrytectvím. V jejím chování sledujeme velký paradox: Právě tito někdejší studentští bojovníci za svobodu slova, lidská práva a demokracii dnes vyhlašují válku dezinformátorům, umlčují nezávislá média pod záminkou boje proti lžím a falešným zprávám, přitom oni sami se již 33 let drží u vesla v režimu, jenž vznikl díky prokázané dezinformaci a lži o mrtvém studentovi na Národní třídě. Jejich boj proti alternativním médiím, "Putinovým trollům", "agentům Kremlu" a "proruským švábům" připomíná svou formou i obsahem fanatické kampaně komunistů proti "štvavým vysílačkám", "nepřátelům státu", "agentům cizích rozvědek" a "podvratným živlům".

Ovšem bez vypouštění záměrných lží, dezinformací, falešných zpráv a souběžné koordinace sil v pozadí a jejich konspiračních praktik, by na podzim roku 1989 nikdo nedostal do ulic statisíce a miliony lidí. Nikdo z dnešních bojovníků s hybridními hrozbami neupozorňuje na manipulátory a loutkovodiče tehdejších událostí, neboť by se tím dostali do trapné situace. Můžete být totiž sebezásadovějším bojovníkem za pravdu, s ohromným zápalem vystupovat proti manipulacím a varovat před ovlivňováním cizí mocí, ale pokud vám lež a zákeřné intriky za jistých okolností přinesou prospěch, jakési hodnoty jako je pravda, nezávislost, svoboda projevu nebo kritické myšlení, vám nebudou stát za řeč. A v tom je celý paradox a schizofrenie současné moci a jeho aktérů při pohledu na dnešní výročí.

Od sametové revoluce už uplynulo 33 let. O pozadí tehdejších událostí dodnes nemáme jasno, neexistují žádné důkazy o tom, kdo spustil a koordinoval masové protesty v několika východoevropských zemích najednou. Žádná vyšetřovací komise nezjistila, kdo dal podnět k naprosto nelogickému zásahu bílých přileb z pohotovostního pluku VB na Národní třídě, ani kdo byl SKUTEČNÝM původcem falešné zprávy o mrtvém studentovi a s jakým úmyslem ji vypustil na veřejnost. Mnohé indicie a zvláštní souhry okolností, včetně přiznaných aktivit určitých osob v centrech dění ale přece jen naznačují, že události z podzimu 1989 nebyly tak zcela spontánním "karnevalem revolucí", jak nám to často prezentují oslavné brožury nebo dokumenty v televizi.

Bezpochyby nejlepší analýzu o událostech roku 1989 a jeho důsledcích pro naše životy publikoval sociolog Petr Sak v roce 2019 ke třicátému výročí těchto událostí. Je dostupná na serveru Nová republika (Petr Sak: 17. 11. 1989 Mýtus a realita, druhý díl zde, v těchto dnech aktuálně vydaná 3. část zde, 4. část zde a 5. část zde. O silách v pozadí revolučních událostí, jakou byla i sametová revoluce, a způsobech utajení jejich aktivní role v těchto událostech, Sak píše:

Události, na kterých participují zpravodajské služby, mají malou naději, že budou "natvrdo" odhaleny. Zpravodajské služby pracují v šeru a po skončené události "zhasínají". Než k události dojde, jejich podíl na přípravě a realizaci je "konspirační teorií" a po události v nastalé informační "černé díře" veškeré stopy zpravodajských služeb mizí a jsou překryty vytvořenou dezinformací - mýtem.

Podle oficiální propagandy dobromyslný filantrop George Soros nemá s převraty ve východní Evropě v roce 1989 vůbec nic společného, nikdy nezasahoval do tehdejšího vývoje událostí a jeho domnělý vliv na dění ve světě je naprostý mýtus. Ale přitom on sám se v kdejakém historickém dokumentu i dostupné archivní korespondenci rozšafně pochlubí, kolik režimů dokázal svrhnout, jaké množství financí na to věnoval, koho z disentu a stínového establishmentu podporoval a jak to všechno dokázal.

Na ukázku si nejprve vezměme televizní dokument pořadu ČT Fakta z roku 1999 (Fakta 10 let po 17. listopadu 1989, ČT 1999). V dokumentech tohoto typu můžeme zpravidla vidět "mluvící hlavy" hlavních aktérů určité historické události. Je asi pochopitelné, že v dokumentu o revoluci z roku 1989 zazní vyjádření osob, jako je Václav Havel, Šimon Pánek, Jiří Dienstbier, Václav Malý, a dejme tomu, s jistou rezervou i Magda Vašáryová. Dále na obrazovce hovoří i představitelé tehdejších událostí z Polska, NDR, Maďarska i SSSR. Celým dokumentem však prostupují promluvy finančního spekulanta a ředitele Open Society Fond George Sorose, hovořícího hlasem jakéhosi "mentora" a "učitele" svých žáčků ve všech jím vlastněných školních táborech.

Příkladem je tato malá ukázka z dokumentu, v níž si můžeme uvědomit, jakou šíři svobody jsme si v té době vybojovali. Jak sám Soros říká: "Stejně nemáte na výběr".
"Myslím, že už dnes existuje globální kapitalistický systém a zůstat mimo něj by byl návod na katastrofu. Takže stejně nemáte na výběr..."

Co je však podstatné: Může kdokoliv vysvětlit, co vůbec osoba George Sorose v tomto televizním dokumentu pohledává, když údajně nebyl aktérem těchto událostí, jeho osoba nemá s tehdejším děním žádnou souvislost a jeho vliv na různé revoluce jsou pouhými konspiracemi bláznivých dezinformátorů? Proč je zván jako diskutér do dokumentárního pořadu, když si jej nikdo jakožto účastníka revolučního dění z podzimu 1989 nevšiml? Pamatuje snad někdo, že by slyšel George Sorose promlouvat z balkónu na letenské pláni? Že by se přímo účastnil organizování revoluce v "mozkovém centru" Občanského fóra v Laterně Magice? No to jsou přece bláznivé konspirace! Změnu jsme si přeci vyzvonili klíčema my sami na Letné!

Přesto se George Soros svou významnou rolí v převratech z roku 1989 chlubí ve svých publikacích Open Society Foundation. Doslova zde tvrdí, že tehdy stál "uprostřed dramatických změn" a "hrál v nich unikátní roli". Pokud přece někdo hovoří o unikátní roli, nemá zřejmě na mysli nějaké fandění revolučním demonstrantům u televize.

U George Sorose se opravdu nejedná o žádné vychloubání, důkazů o jeho aktivní roli v událostech roku 1989 je celá řada. Na první koláži v tomto článku výše můžeme vidět kompilaci fotografií George Sorose s důležitými aktéry právě z doby sametové revoluce a těsně po ní. Zcela nahoře vpravo je zachycen v rozhovoru s Václavem Klausem, zády stojí jeho "spojka" na české disidenty, jaderný fyzik František Janouch, emigrant žijící ve Švédsku. Momentka musí pocházet skutečně z prvních dnů revoluce, protože druhou osobou na snímku, vlevo zády ke kameře, je Rita Klímová, o níž je známo, že to byla ona, kdo Klause do Laterny Magiky, kde zrovna vznikalo Občanské fórum, přivedla. George Soros musel tedy být přítomen na místě už v prvních dnech listopadové revoluce. Proč zrovna on, pouhý finanční spekulant a filantrop, se nikdo neptá.

Ale měli bychom se ptát, už jen díky jeho další významné roli, již sehrál pro český disent v 80. letech. Jak se lze dočíst v nespočetných dokumentech, knihách i korespondenci mezi členy Charty 77, byl to právě František Janouch, zmíněná Sorosova spojka ve Švédsku, který lidem z disentu a Charty 77 v 80. letech ve velkém dodával tiskárny, počítače, videopřehrávače a jinou tehdy velmi drahou techniku. Václav Havel ve své korespondenci s Františkem Janouchem zmiňuje, že právě díky němu mohl již v polovině 80. let ke své práci používat počítač. Jak se dočteme v knize Havel - Janouch. Korespondence 1978-2001:

"Vzájemná korespondence Václava Havla a Františka Janoucha představuje dosud ojedinělý pramen k poznání tuzemské protikomunistické opozice let 1977-1989. V tomto období se formovala okolo Václava Havla a dalších představitelů československého disentu činnost Charty 77, kterou ze zahraničí významně podporoval a zajišťoval mj. i český emigrant - jaderný fyzik František Janouch, jenž v roce 1978 založil Nadaci Charty 77 a od té doby je jejím předsedou. Dopisy, putující nejrůznějšími cestami zpravidla mezi Prahou či Hrádečkem a švédským Stockholmem či Björknäsem, zachycují nejen vznik osobního vztahu mezi oběma pisateli a jejich vzájemnou přátelskou a tvůrčí podporu, ale také praktický rozměr této podpory: administrativní záležitosti, pracovní pokyny, zprostředkovávání kontaktů, nákupy technického vybavení - počítačů, videokamer, magnetofonů, digitálních radií či finančních podpor, jež byly pronásledovaným v socialistické vlasti ze zahraničí poukazovány.
(...) V prvních letech své činnosti Nadace Charty 77 - s hnutím Charty 77 měla formálně společné pouze jméno, byla však zcela samostatnou institucí - používala téměř všechny prostředky na posílání pomoci domů. Peníze putovaly vždy legální cestou (adresáti v Československu dostávali zvláštní poukázky, tzv. bony, které bylo možno uplatnit v obchodní síti Tuzex).
Postupně se k činnosti nadace přidaly kulturní subvence, potom nákup knih a předplatné. Následovalo udělování cen a především aktivita při překonávání cenzurních a informačních bariér (posílání xeroxů, diktafonů, kopírovacích magnetofonů, rádií, televizorů, kamer, mobilních střihačských pultů, videorekordérů a nakonec počítačů)."
Zdroj: O čem si psali Janouch s Havlem, Právo 9. 8. 2008

Nikoho se tehdy nenapadlo zeptat, odkud jaderný fyzik Janouch na tyto své ohromné finanční výdaje bral peníze. Kdo se nad tím dlouhá léta podivoval, dostal odpověď po třiceti letech: Všechny peníze nepocházely od Janoucha, ale přímo od Sorose:

Soros podporoval chartisty, Klaus překazil jeho plán, říká fyzik Janouch, viz také článek časopisu Šifra. Janouch popisuje své setkání s Georgem Sorosem takto:

"U Sacharova (Andrej Dmitrijevič Sacharov - sovětský fyzik, disident a obránce lidských práv, nositel Nobelovy ceny za mír, pozn. red.) jsem byl v roce 1981 v New Yorku na recepci u příležitosti oslavy jeho šedesátin. Jakási Svetlana Kostic, Jugoslávka, jež byla v nadaci Open Society Fund, mi řekla: Pojď, seznámím tě s někým zajímavým. No a přivedla mě k Sorosovi. S tím jsme si padli do oka. Říkal, že se chce jet ještě někam podívat, ať jedu s ním. Naložil mě do taxíku a jeli jsme do tří multimiliardářských bytů v New Yorku, kde byly další párty.
Když jsme končili, zeptal se mě, kde bydlím. Řekl jsem mu adresu hotelu, on mě odvezl a pozval mě na večírek, který dělal na druhý den. S tím, že ho moje činnost zajímá. Přišel jsem tedy, byla tam newyorská smetánka. A Soros mi říká: Pojď, půjdeme si sednout a trochu se pobavíme. Že prý koukal na činnost Nadace Charty 77, zajímá ho to a rád by ji podpořil. Pak se na mě podíval a řekl: Kolik chceš?
Vyvalil jsem oči a řekl: No, pro začátek deset tisíc dolarů, to by nám hodně pomohlo. On vytáhl z kapsy šek, vypsal ho na deset tisíc dolarů a já ho poslal do naší hamburské banky. Byl řádně zaúčtován. Od té doby jsem měl otevřené dveře."

Veškeré výdaje pro disidentskou elitu přes pana Janoucha tedy financoval Soros. Tím do sebe vše zapadá a Sorosova přítomnost v době převratu dává logiku: Pan donátor se přišel podívat na své ovečky, jak byly jeho peníze uplatněny v reálu. Dnes se chlubí i tím, že porevolučnímu prezidentovi Havlovi dokonce i upravoval jeho první projevy (viz Jak Soros pomohl Havlovi k prezidentovi a upravoval mu projevy). Šíří tedy tento člověk o sobě lži a záměrně nadhodnocuje svůj vliv na tehdejší celospolečenské změny, nebo skutečně už 33 let žijeme v poměrech uměle vytvořeného režimu, jenž byl výsledkem promyšlené konspirace a psychologické operace a naše životy mají celá desetiletí v rukou záhadné síly v pozadí?

Od dob revolucí ve východní Evropě má tento záhadný spekulant za sebou mnoho dalších zásahů do politického dění na celém světě, včetně vyvolávání revolucí na Balkáně, Kavkaze i dalších bývalých zemích SSSR, převrat na Ukrajině nevyjímaje; financuje také "žádoucí" společenské změny i v zemích tzv. vyspělého Západu, viz článek Reflexu George Soros: Příběh vlivného finančníka, proti kterému se obrací čím dál víc lidí, nebo také George Soros promluvil. Jak je pyšný na převrat na Ukrajině, i o tom, jak platil Čaputovou, přičemž samotný Soros nemusí být hlavním strůjcem, ale pouze prostředníkem zájmů kohosi vyššího.

Příběh "mrtvého studenta": takzvaná obecně prospěšná dezinformace?

Pro žádoucí běh podzimních událostí roku 1989 však byla mimo Sorosovy podpory zvenčí nutná ještě jedna nezbytná okolnost, a tou byla nutnost souhry několika složek UVNITŘ dané země komunistického bloku a zároveň i v Moskvě. Cílem plánů těchto složek mělo být vyvolání jakési "rozbušky", jenž vyvolá nespokojenost mas obyvatelstva a vyžene lidi do ulic.

Neověřená informace o smrti studenta při zásahu bezpečnostních složek na Národní třídě, masivně rozšiřovaná všemi zpravodajskými kanály disentu i západních rozhlasových stanic, byla přesně tou rozbuškou. Okolnosti této zprávy byly doslova jak z divadelní frašky: oním mrtvým studentem měl být totiž syn redaktora Československé televize a člena strany (Milan Šmíd) a redaktorky celostátního tištěného deníku Svobodné slovo (Jana Šmídová: Největším zážitkem z Listopadu bylo, že můj syn je živý). Zvláštní náhoda, že? Z tisíce mladých studentů a dalších osob, demonstrujících na výročí 17. listopadu, padne tato "role" nikoliv na neznámé osoby z davu, ale zrovna na děti prominentních rodičů na vlivných pozicích ve státních médiích!

"Mrtvého" studenta sehrál na Národní třídě příslušník StB Ludvík Zifčák, jenž dostal od svých nadřízených několik měsíců před Listopadem úkol infiltrovat se do studentského hnutí. Po splnění svého úkolu během tvrdého zásahu na demonstraci měl okamžitě odletět do Moskvy (Dostal jsem letenku do Moskvy, tvrdí bývalý důstojník StB Zifčák alias "mrtvý" student Šmíd). O tom, že StB celou akci "mrtvý student" koordinovala až do důsledků a ohlídala si všechny složky celé operace, aby nedošlo k "informačnímu šumu" nebo jejímu "nepatřičnému" narušení z vyšších míst, svědčí výpovědi několika komunistických funkcionářů. Generální tajemník Miloš Jakeš byl již v pátek 17. 11. večer, těsně po zásahu na Národní třídě, šéfem StB generálem Lorenzem telefonicky ubezpečován, že vše je v pořádku, nic mimořádného se nestalo a neděje. Zatímco směrem k Jakešovi byla vyslána tato informace, v knize rozhovorů s K. Lovašem říká generál Lorenc, že rodině do Bratislavy sděloval: "Na víkend nepřijedu, v Praze je státní převrat" (Lovaš, Lorenz: Generál, který byl u toho: Rozhovor s posledním šéfem komunistické Státní bezpečnosti). V pátek večer se vracel z Moskvy tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík a zcela nestandardně na něho čekal na letišti důstojník ministerstva vnitra a výslovně ho ubezpečoval, že je vše v pořádku a může jet rovnou na Orlík, kde se nacházelo rekreační zařízení pro privilegované funkcionáře KSČ.

Dezinformaci o úmrtí studenta při demonstraci předala Petru Uhlovi osoba jménem Drahomíra Dražská, o níž Zifčák tvrdí, že byla součástí akce StB. Ona sama to odmítá s tím, že si celou věc vymyslela ze vzteku po brutálním zásahu policie, a tato informace jen tak náhodou zapadla do sledu událostí. Ať je to jak chce, o této osobě nebylo 20 let po Listopadu vůbec slyšet a mnoho novinářů a historiků ji několikrát pohřbilo jako oběť pražské drogové scény. V roce 2009 však Drahomíra Dražská náhle "obživla" a objevila ve výročním vysílání České televize k událostem ze 17. 11. 1989 (Drahomíra Dražská: Strůjkyně zprávy o mrtvém Šmídovi promluvila). Její výpověď s odstupem dvou desítek let zachytil o rok později také Igor Chaun v dokumentu Mrtvý student, který se nikdy nenarodil.

Mimochodem, k obdobnému dezinformačnímu triku, opět shodou náhod, došlo ve stejném předrevolučním čase také v dalších zemích sovětského bloku. Před vyvoláním převratu v Rumunsku se v tamní televizi objevily záběry dětských mrtvol, falešně označovaných za oběti Ceausescovy tyranie (V Rumunsku se naplno odhalují manipulace z krvavé revoluce roku 1989). O této manipulaci mj. píše ve své knize Tyranie médií Ignacio Ramonet. Informace o "masových hrobech" v Rumunsku měla dokládat, že komunistický režim na konci osmdesátých let masakruje své odpůrce. Později se ukázalo, že záběry byly zinscenovány a mrtvoly byly vyhrabány z chudinského hřbitova. Z kterého centra se do různých zemí vypouštěly tyto "mrtvolné" dezinformace?

Citujme opět Petra Saka ve skvělé analýze, v níž vysvětluje, proč brutální zásah bezpečnostních složek v tomto případě případech vedl k pádu režimu, zatímco jindy a jinde, i v případech brutálnějších zásahů, nikoliv; jde totiž o to, která "spontánní událost" je součástí předem daného scénáře:

K zajímavým závěrům můžeme dojít při komparaci srovnatelných událostí, kdy jedna vycházela z připraveného scénáře a druhá ne. Při demonstraci v Barceloně za samostatnost Katalánska bylo zraněno 800 lidí a k pádu režimu nedošlo. Katalánsko samostatnost nedostalo, naopak zvolení političtí představitelé, kteří naplňovali dle principů demokracie vůli lidu, byli odsouzeni k mnohaletým vězením a v Praze při mnohem slabším zásahu policie došlo k pádu režimu.

Převrat v médiích uskutečňován se znalostí scénáře?

Pro úspěšnou realizaci celého převratu byla nutná také spolupráce médií, a to i těch "režimních", dosud zdánlivě pod kontrolou strany. Obrat vyznění televizního zpravodajství Československé televize v týdnu po 17. 11. 1989 je cosi, co zůstává dosud experty na média nezanalyzováno. Před 17. listopadem 1989 totiž všechny sdělovací prostředky, kontrolované komunistickou stranou, doprovázely veškeré informace o jakýchkoliv opozičních demonstracích obvyklým komentářem o malé skupince provokatérů, která provolávala protistátní hesla, hanobila představitele KSČ a socialistické státní zřízení, nebo se "snažila narušit pořádek v centru města" apod. Ještě pár týdnů před revolucí referovala televize přesně tímto stylem (Demonstrace 28. 10. 1989) a dokonce v neděli 19. 11. 1989 všechna média točila svůj obvyklý kolovrátek, že "povolenou studentskou demonstraci zneužila skupinka nechvalně známých osob k protistátním provokacím".

Z neděle na pondělí 20. listopadu 1989 ale nastal v mediálním prostoru Československa záhadný obrat: zpravodajství náhle hovoří o POKOJNÝCH a NENÁSILNÝCH demonstracích STATISÍCŮ lidí, informuje, že na náměstích se shromažďují masy lidí, kteří protestují proti tvrdému zásahu bezpečnostních složek na Národní třídě. Co se stalo? Komunistické zprávy bez poznámek o protistátních živlech? Žádné pohrdlivé poznámky o hrstce narušitelů klidu na náměstích? Jako by do všech médií najednou (ČST, ČSTK, tisk, rozhlas) nastoupila úplně nová směna a vystřídala osoby, které tam "úřadovaly" ještě v neděli 19. listopadu!

Přitom pro komunistickou propagandu nebyl problém demonstrace na ulicích prostě zatajit; proč to neudělaly? Proč právě v té nejkritičtější chvíli pro režim loajální komunistická média nepokračovala ve své obvyklé praxi zatajování a lhaní? V té chvíli byla televize i rozhlas stále pod režimním dohledem, ovšem hned v pondělí 20. 11. byly odvysílány rozšířené, 45timinutové Televizní noviny s obsáhlými reportážemi o protestech a v podobně obsáhlé stopáži se pokračovalo i v dalších dnech (Televizní noviny 25. 11. 1989).

Tímto vlastně režim prohrál informační válku, protože ve světě médií prostě platí: Skutečností je jen to, co bylo v televizi; co v ní nebylo, se prostě nestalo! Na Václaváku mohlo být klidně milion lidí, ale kdyby o tom televize ani necekla (jako to přece jinak dělala a dělá běžně), tak by se zbytek ČSSR o ničem nedověděl.

K čemu potom bylo obsazení budovy ČST Lidovými milicemi a zásahy cenzorů během vysílání středečního Studia Kontakt (22. 11. 1989), kteří ustřihávali v půli věty kritické hlasy z demonstrací, když ten ZÁSADNÍ FAKT BYL DÁVNO VENKU: Lidé jsou ulicích, nejsou to "skupinky protistátních živlů", ale statisíce obyčejných lidí!

Ta náhlá "neschopnost" cenzurního aparátu během prvních revolučních dnů je zkrátka podivná. Totalitní režim pustí do éteru 45 minut reportáží a rozhovorů s demonstrujícími, a pak se diví, že se mu to vymklo z rukou a opožděně cenzuruje živé vstupy? Chování československých médií v týdnu mezi 17. 11. a 24. 11. 1989 je velkou záhadou a jedinou logickou odpovědí může být fakt, že svou činnost koordinovaly v souladu s plánem celé revoluční operace.

Stále kroutíte hlavou nad tou dokonalou souhrou a koordinací několika zdánlivě na sobě nezávislých osob, institucí a politických a bezpečnostních složek? To zdaleka není vše!

Pro komunistické vedení mohla být poslední záchranou před "kontrarevolucí" pomoc Moskvy. Na území ČSSR byla stále přítomná "dočasně umístěná" sovětská vojska a reálně mohl hrozit jejich zásah proti demonstracím, na obranu stávajícího vedení KSČ. Do Sovětského svazu proto hned v týdnu po 17. 11. odletěl předseda vlády Ladislav Adamec. Generálním tajemníkem Gorbačovem byl však odmítnut, což naznačovalo, že Moskva už vládnoucí režim v Československu odepsala.

Vyšlo však najevo, že Sovětský svaz opravdu zásah v Československu plánoval, ovšem ne podle představ soudruhů z KSČ. Novinář Milan Syruček v knize Michail Gorbačov: Uchránil Prahu od krveprolití? píše, že:

"Už 20. listopadu zaslal M. Gorbačov na velvyslanectví SSSR v Praze a velení Ústřední skupiny sovětských vojsk v Československu dopis, s nímž měli sovětští představitelé obeznámit naše vedení. Byly v něm dvě hlavní teze. Za prvé, sovětské orgány působící v Československu zabrání všemi možnými způsoby eventuálnímu krveprolití. Kdyby bylo třeba, museli sovětští vojáci dislokovaní v Milovicích klást dokonce odpor českým silovým strukturám, aby se, opakuji, neprolila krev. Za druhé, dal M. S. Gorbačov pokyn velvyslanectví SSSR, aby zastavilo veškeré kontakty s tehdejšími stranickými a státními činiteli, navázat styky s opozičním hnutím a podpořit vládu, která z něho vznikne a bude legitimizována v důsledku demokratických voleb".

Sovětský svaz byl tedy připraven v Československu na podzim 1989 zasáhnout, ovšem nikoliv ve prospěch komunistického režimu, ale na podporu převratu! Za této konstelace bylo prakticky vyloučeno, že by se převrat nepodařil a komunistická vláda by dokázala zabránit přesunu Československa do jiné sféry vlivu. Ukazuje se, že pro úspěšnou realizaci revoluce došlo ke vzácné souhře hned několika vlivů: mimo zásadní podpory vnějších sil, dlouhodobě financujících a podněcujících změny v zemích sovětského bloku, zde byla součinnost bezpečnostních složek a médií; a navíc k zásadnímu obratu z jakýchsi důvodů přímo tlačila také samotná Moskva.

Aby byl scénář sovětského zapojení do revoluce kompletní, podle zjištění vyšetřovací komise událostí ze 17. listopadu byl během zásahu na Národní třídě v řídícím štábu na MS VB pplk. Danišoviče přítomen sovětský generál Teslenko a v přilehlé ulici sledoval celý zásah podle výpovědi generála Lorence generál KGB G. F. Gruško.

Stále vám události z podzimu 1989 připadají jako spontánní revoluce?

Petr Sak k tomu poznamenává:

Davy na ulici a jejich revoluční aktivita v ulicích připomínaly Formanovy filmy s herci naturščíky, kteří hrají tak dobře, protože nevědí, že to, co dělají, není skutečnost, ale divadlo. Nejlepší herci jsou ti, kteří nevědí, že jsou herci. Tyto davy, které hrály revoluci, dodaly události převratu autenticitu. Scénář a převrat zakryly závojem "máji", iluzí skutečnosti. Řada z nich dodnes nepochopila svou roli v tehdejších událostech. Po tom, co se do převratu zapojila i média, dostávaly neustále nové a nové dávky psychologické drogy, jak jsou úžasní, tvoří historii, porazily komunizmus. Současně již tehdy jim naimplementovali emoce viny a studu vůči disidentům, kteří jsou ti praví hrdinové.
Celý tým propagandistů, psychologů, marketingových odborníků a dalších profesí odvedl mistrovské dílo, z výchozí názorové pozice odvedl postupně lidi k jiným hodnotám, názorům, postojům.

Cíl převratu: vytvořit novou vrstvu zbohatlíků a systém výhodný pro úzký okruh známých, příbuzných a vyvolených

Tehdejším změnám pochopitelně velice napomáhala i panující atmosféra ve společnosti. Lidé toužili po západním stylu života a tamním blahobytu, neboť již nemohli vystát socialistický systém centrálního plánování s nefungujícím zásobováním zbožím běžné potřeby. Ze Západu k nim pronikal obraz konzumního ráje s regály plnými luxusního zboží se spokojenými a finančně zajištěnými obyvateli, který do jisté míry býval v 80. letech skutečně realitou. Politolog a publicista Daniel Solis, který právě v 80. letech emigroval do Rakouska, vzpomínal před třemi lety v rozhovoru pro Slobodný vysielač, že jasně pociťoval, jak byl blahobyt běžných občanů v Západní Evropě 80. let záměrně vystupňován na maximálních úroveň, aby byl pro občany komunistických zemí jasně vidět kontrast s jejich chabou životní úrovní:

"Jako bývalý emigrant můžu říct, že aby padla železná opona, Západ se snažil všemi prostředky zajistit maximální blahobyt pro svoje obyvatele. Bylo to proto, aby byl vidět ten kontrast mezi Východem a Západem. Globalisté chtěli, aby byla motivace na Východě chtít být jako Západ. Potřebovali shodit model toho nepoužitelného komunismu, jaký byl u nás, a zařadit východní blok opět pod vliv globalistů."
Viz také přepis rozhovoru na Parlamentních listech.

Vyvolávání žádoucích tužeb a nálad mezi obyvatelstvem bylo také součástí plánu na přetažení zemí východního bloku do vlivu globální ekonomiky. O nutnosti ekonomických reforem a jejich správném směru vstříc globální agendě nás přijel už v září 1990 přesvědčit samotný prezident Světového ekonomického fóra Klaus Schwab (viz Kdo nás přijel poučit o ekonomických reformách v roce 1990? Klaus Schwab v Československu, takže představy o svobodné cestě k lepšímu životu po listopadovém převratu byly stejně iluzorní, jako představy některých komunistů v roce 1948 o vlastní cestě k socialismu. Že se s osobou Klause Schwaba setkáváme i dnes, více než 30 let poté, při inscenaci globální pandemie jakožto záminky nastolení celosvětové totality dle plánů Schwabovy studie Velký reset, je jistě jen pouhá náhoda.

O tom, jak ekonomická reforma, přesněji řečeno plánované přerozdělení státních peněz a s ním spojené vytvoření nové ekonomické elity, probíhalo v reálu, skvěle vypovídá šokující rozhovor, který poskytl v roce 2014 bývalý federální premiér Jan Stráský Hospodářským novinám (úryvky dostupné například zde):

"Musela se uměle vytvořit vrstva bohatých, aby se rozjelo tržní hospodářství. Bez toho to prostě nešlo. To dnes již ví každé malé dítě. Bohužel, ne každý mohl být ten vyvolený. Nešlo přeci udělat, aby byli bohatí všichni. Kdyby se to rozdělilo mezi všechny, což by byl zase jen socialistický model, nevznikli by kapitalisté, protože by zase každý nebyl až tolik bohatý. Musela se vytvořit třída bohatých, středního stavu a třída chudých. Tak jako v každé demokratické tržní společnosti. Takže to nešlo udělat jinak. Je tudíž nanejvýš logické, že vrstva bohatých se musela rekrutovat nějak. A tak se to vymyslelo tak, že to byli ti šikovní z okruhu známých a přátel tehdejší vlády ODS, ODA a OH. Kdo jiný? Ano, dá se tomu říci krádež za bílého dne. Ale chtěl bych vidět někoho, kdo by vymyslel jakýkoliv rychlejší a spravedlivější systém, podle kterého by vznikla vrstva bohatých, kteří by v ČR vlastnili majetek. Je téměř jistý předpoklad, že kdyby majetek či peníze dostala nějaká tupá socka se základním vzděláním a nebo vyučená, tak jej spíše prochlastá a prohraje na hracích automatech, nežli investuje a bude dále rozšiřovat."

Stráský v tomto nebývale otevřeném rozhovoru vlastně potvrdil to, co se jinak pokrytecky a v jakože "seriózní diskusi" označuje jako "spiklenecké vidění světa": totiž že naše životy skutečně nevědomky žijeme jako nesvobodní jedinci ve světě, ovládaném hrstkou vyvolených, kteří rozhodují o našich osudech a o tom, komu dovolí postoupit na společenském žebříčku o něco výše. Přestaňte snít a vykládat pohádky o stejné startovní čáře pro všechny a poučovat, že díky vlastním schopnostem, píli a šikovnosti může každý člověk dosáhnout mnoha úspěchů a slušně žít. Takový svět nikdy neexistoval a nikdo z mocných o něj ani neusiluje! Proč by to pro nás dělali? Vždyť nikdo z nás nepatří mezi onen "okruh známých a přátel", jak sortu vyvolených hezky pojmenoval Jan Stráský. I kdyby měly být tyto vrstvy uměle vytvořeny, vždycky bude existovat vrstva bohatých, privilegovaných a všehoschopných, a hluboko pod nimi vrstva ponížených a chudých bez jakékoliv možnosti odpoutat se ze dna společenského žebříčku. Kdo projeví příliš velkou odvahu a drzost vymknout se svému osudu, tomu se dostane tím razantnější odvety, aby pochopil, kde je v tomto životě jeho místo.

V jiném rozhovoru pro Deník Jan Stráský vysvětluje, že touto svéráznou metodou chtěli dospět k tomu, aby k majetku dostali Češi:

"Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, jestli se do privatizace mělo zapojit víc domácích či zahraničních subjektů. Platí ale, že i velmi chytří a schopní Češi a Slováci tehdy neměli ani floka. Museli jsme vymyslet metodu, jak to těmi penězi prohnat. O zvoleném způsobu se budou dohadovat ještě dvě další generace."

Jak rozdávání peněz a majetku do okruhu známých v reálu po revoluci fungovalo, si můžeme ukázat na příkladu kultury:
Richard Němčok, majitel pražského klubu Bunkr popisuje v jednom díle seriálu České televize Retro (v čase 8:30 min.), věnované právě rockovým klubům, s jakou lehkostí se mu podařilo sehnat finance na rozjezd svého podniku:

"Akorát nám chyběly peníze. Já říkám: Jdu do banky. Normálně jsem šel do banky za generálním ředitelem. Dal jsem mu projekt a řekl: Potřebuji na to 35 milionů. On říkal: Já to nerozhoduji tady odsud. Jděte do pobočky tam a tam za ředitelem tím a tím. Oni tam zavolali a oni si mysleli, že je můj kámoš, takže mi ty prachy musejí dát. Oni nám ty peníze opravdu dali proti žádnému ručení."

Pokud se bezuzdné rozdávání peněz jen v oblasti hudebních klubů pohybovalo ve výši desítek milionů (na počátku 90. let!), o jakých částkách můžeme hovořit v případě velkých firem a průmyslových podniků? Podle odhadů Ministerstva financí činila částka za "transformační náklady" (eufemismus pro rozkradené peníze) 577,5 miliard korun. Taková byla cena za to, aby se u nás uměle vytvořila vrstva "úspěšných"; na nové zbohatlíky však svými penězi přispěli hlavně ti "dole", kteří museli v té době potýkat s vlastními existenčními útrapami, jako byly propouštění z důvodu "restrukturalizace", nebo rozkradení podniků pod rouškou "privatizace" (viz také zde).

Stráský to svými slovy plně potvrzuje:

"...nechat hospodářství rozkrást s pomocí bankovního socialismu, kdy polostátní banky politicky spolehlivým soudruhům, přispívajícím té správné politické partě, rozdávaly veřejné prostředky s plným vědomím toho, že je nikdy nebudou muset vracet. To tak bylo, a dokonce bych musel říct, že to tak bylo vědomě. My jsme si to spočítali, že není jiná cesta než do toho zatáhnout banky, aby našim lidem půjčily, i když to někdo zaplatí a jiný ne. A nezaplatilo se toho hodně, odepisovaly se stovky miliard". Byly to pro ty správné lidi dobré časy.

Se stejnou upřímností, ovšem velice opožděně, hodnotí Jan Stráský kuponovou privatizaci, kterou popisuje jako cestu k urychlení zbohatnutí některých, tak aby si mohli další rozprodávaný státní majetek koupit:

"A pokud jde o to kradení: ano, jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást. A cesty, jak lidi nechat zbohatnout, jsme hledali".

Jak říká jeden z bývalých členů režimem protežovaného Prognostického ústavu, pozdější ministr financí Jan Mládek v rozhovoru pro Lidové noviny: "Tehdy bylo zásadní, kdo se kam nacpal během revoluce. To rozhodovalo o obsazení vládních křesel."

A řekněme si naplno: nejen vládních křesel, ale všech sfér společnosti. Od politiky, ekonomiky, průmyslu, kultury i médií. Důsledky můžeme vidět dodnes. Parta vyvolených obsadila veškeré lukrativní pozice ve státě a svůj vliv si hlídá tím, že do nižších pater dosazuje své známé, příbuzné a osoby jinak spřízněné se svou vlastní generační nebo názorovou vrstvou.

Stačí se pořádně rozhlédnout a zjistíme, že více jak třicet let ve všech vlivných a významných sférách našeho života vidíme stále stejná jména. Každý zná naše miliardářské "kapitány průmyslu" Tykače, Kellnera, Babiše, Křetínského, Komárka, Vítka, Mühlfeita, Lukačoviče, Pitra, Koženého a další, kteří by se ke svým miliardám nikdy nedostali, nebýt převratu v roce 1989 nebo následného rozdávání státního majetku v letech následující.

Zatímco ještě soudružky učitelky v 80. letech nás ve škole poučovaly, že nic není zadarmo, Vladimír Železný a jeho mediální společnost CET21 obdržela v roce 1993 ZDARMA celoplošný televizní kanál s 98% pokrytím na základě podvodného projektu "nové vzdělávací televize duchovně-kulturního zaměření", přičemž po zisku licence tento projekt odhodila do smetí jako neperspektivní a od první minuty vysílání začala zhovaďovat celý národ nejtěžší komerční sračkou. Od první minuty vysílání své televize Nova rovněž překračoval mediální zákon přerušováním svých pořadů reklamou. Porušování zákona si nechal ZPĚTNĚ posvětit vládní úpravou zákona, vydanou účelově po roce vysílání. Který začínající podnikatel tehdy dostal do vínku takové podmínky? Kdo z tehdejších začínající živnostníků mohl ostentativně porušovat zákony a pak si mohl toto konání nechat zlegalizovat zákonodárci?

Připomeňte si dobu, kdy si mnozí museli utahovat opasky, aby vůbec přežili, zatímco pro jiné to byla "zlatá devadesátá" (a nultá) v archivu tehdejšího Železného pořadu Volejte řediteli:

První díl pořadu Volejte řediteli - 14. 5. 1994

Z každého dílu tohoto proslulého pořadu je jasně vidět, jaký to byl neskutečně sečtělý, vzdělaný a dokonale informovaný člověk, který dokázal svými všestranným intelektem, schopnostmi i výřečností zmanipulovat celý národ, přelstít kohokoliv, překroutit jakoukoliv lež ve svou pravdu a jakoukoliv příležitost přetavit ve svůj prospěch. A ještě přitom se svými souvěrci ve skvěle rozehraném divadelním představení oškubat republiku o desítky miliard. A nikdy se mu nic nestane, protože je "jejich" a jim je to "dovoleno".

A takových výlupků, těžících z nových poměrů bylo pochopitelně více. Podnikatel Michal Horáček, který rozjel svou výnosnou sázkovou kancelář v červnu 1990 na základě vládní výjimky, se ještě dlouhá léta před vlastní prezidentskou kandidaturou v roce 2018 vyjadřoval o obyčejných lidech, kteří neměli to štěstí patřit mezi sortu vyvolených "vítězů revoluce", jako o "přizdichcáčích".

Z podnikatelské a politické sféry ještě jeden ukázkový příklad. Těžko si někdo bude pamatovat osobu, která se stala bezvýznamnou ministryní informatiky v Paroubkově vládě v letech 2005-2006. Přesto je Dana Bérová v něčem výjimečná. Podle časopisu Forbes (to je ten západní, barevný, velmi významný a tedy vždy pravdivý magazín pro úspěšné, víte?) patří mezi 150 nejvlivnějších žen naší země. Hned při svém nástupu do vládní funkce vyvolala obrovský rozruch svými několika rozhovory do médií. Prohlásila v nich, že za své úspěchy v životě "vděčí šťastným náhodám". Přivdala se do disidentské rodiny (první manžel byl synem bývalého disidenta a polistopadového ministra obrany Dobrovského). To byl jen první krok k zaručenému životnímu úspěchu.

Dál už stačilo "málo": Jen tak náhodou se znala s kancléřem Schwarzenbergem, měla firmu se studentským vůdcem Šimonem Pánkem, ten se zase znal s ministrem Vladimírem Mlynářem (synem komunistického funkcionáře a pozdějšího chartisty Zdeňka Mlynáře) a s dalšími chlapci z Prahy "co spolu chodí", jako například bezkonkurenčním hajzlíkem, ministrem Pavlem Němcem. Jednoho dne v roce 2005 jí zavolal právě předseda Unie svobody Pavel Němec a zeptal se, jestli by neměla zájem dělat ministryni informatiky. Kývla mu okamžitě, jak by ne. U výběrového řízení určitě nebyla tlačenice. Kloubouk dolů, takovou koncentraci protekčních známostí snad nenajdete ani mezi rodinami chartistů.

Doplnění: Trefný komentář k osobě Dany Bérové a jejího tehdejšího manžela Jana Dobrovského podal komentátor Petr Holub, což je chvályhodné, neboť on sám patří do okruhu prominentních novinářů hlavního proudu z generace vítězů r. 1989, viz komentář Manžel Dany Bérové na ČRo Plus: "Manželka lobbisty by prostě neměla být ministryní, přesto se zdá, že bude. Svědčí to o úrovni politické morálky v českých zemích. Očividně nevadí úzké klientské vazby, dokonce se zdá, že jsou tím hlavním, co v zemi funguje. (...) Těžko hodnotit, jestli tyto sítě brání nějaké lepší alternativě, jak by se v Česku dalo vládnout. V každém případě brání tomu, aby se mezi mocné této země dostal ten, kdo už do nich nepatří. Vzniká tak strnulý svět, kde se nemůže odehrát nic příliš nového a kde se daří cynismu. (...) Jestliže i lidé, kteří přispěli k revoluci 17. listopadu propadají klientelismu, kde vůbec hledat člověka, který mu ještě nepropadl? Je to ztráta iluzí. Lidé jako Mlynář, Dobrovský, Bérová prostě jen v demokratických podmínkách obnovují zvyky z osmdesátých let. Jak upozorňuje sociolog Ivo Možný, tehdy si rodinné klany neformálně zprivatizovaly moc a kontrolu nad ekonomikou v zemi. Vládnoucí vrstva ale byla příliš strnulá a nová generace neměla šanci proniknout vysoko. Pak přišel listopad, který mocenské poměry převrátil ve jménu ideálů svobody a demokracie. Na ideály se mezitím zapomnělo a podle hesla bližší košile než kabát se pomocí známostí buduje nová vládnoucí vrstva, která, jak už bylo řečeno, mezi sebe nikoho nepustí. Určitě to není příjemné zjištění, že se časy opakují právě tímto způsobem."

Dnes Dana Bérová pořádá přednášky a jezdí jako "mentorka", "motivační leader" a "mentální kouč" po celé republice a školí úspěchu chtivé začínající podnikatele, jak vlastními silami, pílí, schopnostmi a znalostmi (a jistě bez protekčních kontaktů) dosáhnout stejných úspěchů jako ona. Nepochybuji, že svým posluchačům vysvětluje důležitost vzdělání a vlastního samostatného seberozvoje v dnešním svobodném světě, v němž jsme si v roce 1989 na náměstí vybojovali stejnou startovní čáru pro všechny.

A tak je to s celou touto současnou garniturou moci: Zbohatlíci a rádoby-podnikatelé z divokých 90. let, kteří si nahromadili své miliony a majetky díky výhodné startovní čáře, nás kárají, jak jsme líní a neschopní, když si nejsme schopni vydělat miliony a nashromáždit velké bohatství.

Máte dojem, že všichni tito lidé mají nárok mistrovat obyčejné lidi o tom, jak mají žít? Nechat se jimi kárat, že jsou líní a neschopní, když nevědí, jak ohromně snadné je vydělat si velké prachy a žít si jako král? O tom, jak můžeme dosáhnout úspěchu v čemkoliv, co si zamaneme, protože všichni přece máme ty správné známé a vlivné přátele na důležitých místech, a ti nám jsou přece vždy k ruce a pomohou nás protekčně protlačit kamkoliv nebo vyřídit jakoukoliv dotaci nebo úvěr, který pochopitelně nemusíme platit? A máme si od těchto lidí nechat vyprávět pohádku o stejné startovní čáře pro všechny, a tudíž se unášet sny o stejném životním úspěchu, jakého dosáhli oni sami?

Stejná situace panuje na politické a mediální scéně, v jejichž vlivných pozicích figurují už desítky stále stejné osoby. Známé tváře z řad bývalých studentských vůdců z roku 1989 dnes ale nebojují za svobodu slova, ale naopak nám jako arogantní funkcionáři, dlouhá léta usazení v hlubokých kožených křeslech, diktují správnou linii myšlení, sledují naše názory a udávají nás jako dezinformátory.

Michal Klíma, syn spisovatele Ivana Klímy, se stal vládním zmocněncem pro oblast dezinformací a jeho vládní úřad posvětil únorové vypnutí alternativních webů. Je bratrancem Martina Klímy, jednoho z hlavních organizátorů studentské demonstrace ze 17. 11. 1989 a pozdějšího mluvčího koordinačního stávkového výboru.

Pavel Žáček, bývalý svazák a fakultní funkcionář SSM dnes kádruje lidi, jak smějí hodnotit historické události z dob totality, ovšem jeho ideologické prověrky se zjevně netýkají bývalých svazáků. Prokázal to i jako někdejší šéf Ústavu paměti národa. Postup vlády při vypnutí nezávislých webů samozřejmě hlasitě schvaloval. Skutečně postoj hodný "studentského vůdce" v boji za demokracii:

"Jednoznačně placená či jinak ruskou propagandistickou mašinérií podporovaná média je nutné vypnout, zastavit. Nesmí šířit podporu agresivní válce Vladimira Putina. Nejsme v tom sami, proti Russia Today, včetně Sputniku už zasáhla i EU," říká pro FinTag.cz Pavel Žáček.
"Jako novinář jsem na přelomu osmdesátých a devadesátých let bojoval za svobodu slova, možno říci absolutní. Takže je to pro mě citlivá věc. Pokud se ale nacházíme v zásadním civilizačním konfliktu, a pod hybridním ruským útokem jsme již minimálně několik let, který fatálně ohrožuje naši společnost, náš stát, naše ústavní instituce, naše hodnoty i naše partnery v zahraničí, musíme reagovat," upřesnil šéfredaktor časopisu Studentské listy v letech 1989 až 1991 a zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů.

Václav Bartuška, bývalý člen parlamentní komise pro dohled na vyšetřování událostí 17. listopadu, napsal o své zkušenosti z vyšetřování knihu Polojasno, která by při dnešním vydání musela být okamžitě stažena jako dezinformační text, plný spikleneckých teorií. V roce 1990 byla ovšem jiná situace, udavačské spolky typu elfů a jiných bijců alternativních médií ještě neexistovaly, a tak mohl Bartuška ve své naivitě mládí sepsat vcelku odvážnou knihu, v níž spekuloval o jiných možných příčinách a strůjcích událostí z podzimu 1989, než se nám běžně tvrdilo. Dnes už ovšem pan Bartuška ve funkci zvláštního velvyslance ČR pro otázky energetické bezpečnosti spiklenecké teorie nestřádá, neboť má na starosti zapeklité vyjednávání o dodávkách energií, ovšem svou loajalitu novému režimu projevuje až se stalinskou razancí. Takto vyjádřil svůj názor o mrtvých při požáru v Oděse v roce 2014:

"Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid."

Podívejme se také na některá známá jména z mediální scény. Nejde ani tak o jednotlivé novináře, jako spíše o vedoucí redakcí, editory zpravodajství a významné hlasy z řad moderátorů a analytiků, které si tato média nepřetržitě zvou do vysílání:

• Zdeněk Šámal
  
• Jakub Železný
  
• Michael Romancov. Jeho manželkou je Eva Romancovová, právnička a provozní ředitelka Deníku Nenávisti. V minulosti působila na Ministerstvu vnitra jako koordinátorka Centra proti terorismu a hybridním hrozbám.
• Teodor Marjanovič, který si v roce 2004 jako vedoucí zahraniční rubriky Respektu "vykoledoval odměnu" - stipendium do Kongresu Spojených států. K tomu obdržel další stipendium ve výši 38 tisíc USD (téměř milión korun), zpáteční letenku a zdravotní pojištění. Tak jako kdysi se jezdili režimní novináři školit do Sovětského svazu, ti dnešní jezdí na druhou stranu polokoule
• Nora Fridrichová, moderátorka manipulativního pořadu 168 hodin
• Marek Wollner, dramaturg pořadu Reportéři ČT
• Michaela Jílková, moderátorka hystericko-manipulativního pořadu Máte slovo, v němž proslula prokázaným lhaní o hostech, jimž bylo zakázáno v pořadu vystoupit
  
• Pavel Šafr, bývalý šéfredaktor Lidových novin a Mladé fronty DNES, dnes šéf provládního webu Forum24
  
• Tomáš Klvaňa, někdejší zmocněnec za stavbu protiraketové obrany USA v Česku
• Libuše Šmuclerová
  
• Václav Moravec, asi nejprofláklejší režimní televizní figurka, něco jako novodobý Jambor nebo Kojzar blahé paměti
• nelze opomenout ani dvojici kašpárků Tomáš Etzler a Jakub Szantó

Napadá vás, co mají všechny tyto osoby z mediální scény společného, mimo jednotné provládní linie? Ano, stále stejná písnička: všichni, do jednoho pocházejí z okruhu vítězné generace ideově spřízněných novinářů, kteří po roce 1989 naplno ovládli naše hlavní média od tisku, rozhlasu i televize, a už 33 let tvoří veřejné mínění celé společnosti stylem tzv. "vytváření souhlasu". Dnes tito novináři a aktivisté o jakýchkoliv kritických hlasech ve společnosti natáčí denunciační reportáže, v nichž občany titulují jako ruské trolly nebo putinovské kolaboranty. Máme se zrovna od nich nechat poučovat o tom, co je dezinformace a co je čistá pravda, jak máme "správně" myslet a čemu smíme a nesmíme věřit? Vždyť je naprosto jasné, že nebýt sametové revoluce, tito absolventi předlistopadových novinářských univerzit by dnes vlastnili legitimace KSČ, velebili politiku strany, přinášeli oslavné reportáže z jejích sjezdů, obdivně se vyjadřovali o vojenské síle Varšavské smlouvy a klaněli se Sovětskému svazu!

Kulturní bojovníci za vlastní privilegia. Ale pod záštitou pravdy, lásky a demokracie

V oblasti kultury je situace totožná: opět zde nacházíme stále stejné tváře, opožděné bojovníky proti komunismu, kteří mudrují o totalitě a nadávají lidem do kolaborantů, vlastizrádců a dementů, ovšem nebýt kontaktů a známostí s kamarády, kteří spolu mluví z revolučních i porevolučních dob, od koho by dostávali dotace na svou tvorbu?

Ve slabé chvilce se i mnozí z nich prořeknou, jaké finanční zázemí si dokázali ve "zlatých devadesátkách" zajistit. Stačí si jen projít novinový archiv:

"Měli jsme docela velkorysý rozpočet. Akumulátora produkovala dnes už neexistující společnost Heureka a po Obecné škole, která byla nominovaná na Oscara, nám věřili. Pořídili dokonce americké počítače, na nichž hodlali dělat triky. (...) Byla jiná doba. Těsně po revoluci jsme si všichni mysleli, že Západ do deseti let doženeme, že je jen potřeba do toho pořádně šlápnout. Tak jsme do toho šlápli.

Zdroj: Režisér Jan Svěrák: Cítil jsem se jako ředitel zeměkoule, Právo+Novinky.cz

Jan Svěrák a Jan Hřebejk jsou zcela bezpochyby schopní režiséři, kteří mají za sebou kvalitní filmy. To se však týká hlavně jejich starší tvorby. Co se nový filmů Jana Hřebejka týče, je až nepochopitelné, na jaké projekty jsou těmto vyvoleným režisérům poskytovány dotace. Hřebejkova trilogie Zahradnictví z roku 2017 měla rozpočet ve výši 120 miliónů korun. Jednalo se o skutečně významný a potřebný projekt? Hm, spíše šlo o natáčení rozvleklých rodinných vzpomínek Hřebejkova stálého kamaráda Petra Jarchovského:

"Dva roky jsem za nimi chodil a všechny ty rodinné legendy, historky a vzpomínky si s nimi znovu prošel. Uvědomoval jsem si, že jednoho dne tady nebudou a už se jich nezeptám," popsal vznik předlohy Petr Jarchovský, který scénář začal psát v roce 2012.

Zdroj: Co bylo před Pelíšky? Prozradí trilogie Hřebejka a Jarchovského Zahradnictví

Skutečně málokterý režisér si může dovolit natočit vzpomínky kamaráda na vlastní rodinu v sáhodlouhé filmové trilogii. Ale kdo má ty správné kamarády na důležitých místech, pro toho se peníze vždycky najdou. Ze svých morálních výšin může pak takový člověk kritizovat i celou společnost, která se nechce podvolit:

Hřebejk: Na protivládní demonstraci se tleskalo věcem, který by se lidi v devadesátkách styděli říct i v hospodě
Opilci. Hřebejk vyjel na neočkované a zklidnili ho

Režisér Václav Marhoul, mj. privatizátor Barrandova (chuťovky z tehdejší filmové rozkrádačky zde nebo zde) mohl v roce 2019 natočit nejdražší film Nabarvené ptáče s rozpočtem 174 miliónů korun. Bývalý ministr kultury Staněk popisuje svou zkušenost s Václavem Marhoulem a ukazuje, jak si tento vlivný bojovník za dotace představuje financování kultury dle zásad volného trhu, ve skutečnosti z veřejných peněz:

"Pan Václav Marhoul odcházel ze schůzky se mnou nespokojen. Chtěl navýšit filmové pobídky o 800 milionů korun. Já ale nemám jen filmaře," připomněl Staněk a poukázal na čtyřicet tisíc památkových objektů, dědictví našich předků, které také chtějí peníze.
"Když se Marhoul loučil, řekl, že se občanská společnost postaví proti mně, a to dodržel. Témat, které jsem otevřel a chtěl je učinit transparentní, bylo tolik, že se té kampani nedivím," dodal Staněk na závěr.

Právě tato solidně dotovaná "vítězná generace" nás už 30 let poučuje o výhodách a neomezených možnostech naší volnotržní svobody a demokracie a rozdává rady všem lidem, jejichž skromnou životní úroveň nepoznali ani z rychlíku. Tvrdili nám, jak je prý v dnešní porevoluční době snadné cokoliv dokázat a na čemkoliv zbohatnout. Stačí prý jen tvrdě pracovat, a každý si může vlastními silami a schopnostmi vydělat na slušný život. A ten, kdo to nedokáže, tak je zkrátka líný a neschopný, málo se snaží, nebo myšlenkově uvízl v komunismu.

Nicméně už více než třicet let můžeme vidět, jak si oni sami snadný přísun peněz za tvrdou práci představují. Přijde jedna covidová krize, kdy tito umělci nemají do čeho píchnout a přichází o své stálé příjmy. V takové situaci všechny velkohubé kecy o tom, jak se všichni musíme přizpůsobit tvrdým podmínkám trhu a sami se snažit, vystřídá ponížené škemrání o finanční podporu od státu a volání po celospolečenské solidaritě (viz trojdílný článek Výsměch českých celebrit na sociálních covid-dávkách od státu). Nutno zdůraznit, že tento postoj se netýká jen kulturní oblasti, ale všech složek společnosti: politiky, průmyslu, zdravotnictví, médií a celého hospodářství.

Ze studentských bojovníků za svobodu cenzoři a udavači nesprávných názorů

Jiný režisér ze stejného "vrhu" jako výše zmiňovaní, Petr Zelenka se více než svými filmy "proslavil" odpornou politickou agitkou Přemluv bábu, natočenou před parlamentními volbami v roce 2010, v níž herci Martha Issová a Jiří Mádl vyzývali mladé lidi, aby po vzoru komunistických svazáků z 50. let s patřičným nátlakem přemlouvali své staré rodiče k volbě "správných" pravicových neoliberálních stran.

Tento "legendární" snímek je ukázkovým příkladem drzosti a neomalenosti nejen generace mladých lidí, kterým je klip věnován, ale především porevoluční generace jeho tvůrců.

Za prvé: Petr Zelenka v tomto spotu poštvává mladou generaci proti důchodcům a tvrdí, že jsou to právě naši starší spoluobčané, kteří brání prosperitě, zadlužují nás a vedou naši zemi do minulosti. Ale ve skutečnosti je to přesně naopak: Je to totiž ona generace "vítězů" revoluce z roku 1989, generace režiséra Petra Zelenky, která "stojí v cestě" dnešním mladým lidem a brání jim v plném uplatnění! Právě tato věková kohorta obsadila veškeré důležité pozice ve společnosti, ovládla lukrativní funkce v ekonomice, průmyslu, politice, kultuře i v médiích a řídí směřování naší země již 33 let! Věková linie současné manažerské elity v porovnání s mladým osazenstvem našich montoven o tom svědčí více než výmluvně. Mladí lidé se hrnou na vysoké školy s tím, že právě vysokoškolské vzdělání jim zajistí lukrativní a dobře placené pracovní uplatnění, ovšem po studiu vždy na pracovním trhu narazí na místa obsazená generací vítězů z roku 1989. Svou výhodnou výchozí pozici dokázala revoluční generace skvěle zužitkovat, drží si svá výhodná místa už více než 30 let a rozhodně se jich v nebližších desetiletích nehodlají vzdát.

To samé se týká i politického směřování naší země. Rozhodně to není generace "starých struktur", vládnoucích před rokem 1989, která by měla na svědomí jediné politické rozhodnutí, jenž by ovlivnilo kvalitu našich životů za posledních 33 let. Naše zadlužení a zmiňované "transformační náklady" nezpůsobili staří lidé, ale naopak nová generace modrých svazáků.

Že Zelenkova generace dostala navíc monopol na vytváření veřejného mínění, je snad každému zřejmé právě díky médii protlačovanému klipu Přemluv bábu.

Za druhé: Mladá generace, která má nadělaných dluhů z půjček, hypoték a úvěrů v takové výši, že tolik peněz dohromady nevydělalo ani několik generací jejich prarodičů a bez peněz od vlastních rodičů by nepřežila týden, dává týmž rodičům a prarodičům kázání, že zadlužili příští generace. Tím pádem jediným jejich právem je držet hubu a jedinou povinností je dávat peníze na zábavu a vlastní seberealizaci, protože jinak prostě překáží jen tím, že ještě žijí. Dvacetileté děti poučují své potenciální voliče o temných dobách komunismu, ale přitom nemají nejmenší ponětí, co se u nás dělo v nedávných 90. letech. Odvolávají se na osud Milady Horákové, ale celé video působí právě jako projev novodobého svazáctví jakoby odkoukaného z 50. let, kdy fanatičtí modrokošilatí mládežníci jezdili po republice přesvědčovat nepodvolené, kteří se nechtěli smířit např. s kolektivizací, zabavením soukromého majetku nebo nuceným vstupem do strany, a brutálním nátlakem tak ničili osudy mnoha lidí. A točí stupidní videa pro údajně pravicové voliče, jimž jako vyznavačům zásad typu svobodné rozhodování, samostatnost a osobní zodpovědnost, otrocky kážou jako stádu ovcí!

Sametové děti z generace pravdy a lásky vůbec postihuje až svazácky horlivá starost o duševní a myšlenkové zdraví našich starších spoluobčanů. Ještě před covidovým šílenstvím a vypínáním alternativních webů eurokomisařka Jourová vyzvala, aby děti kontrolovali své rodiče a prarodiče, co čtou na internetu a vysvětlovali jim, které informace jsou pravdivé a co jsou lži.

"Už jsem mluvila s mladými youtubery, ať osloví své vrstevníky a vyzvou je, ať se baví s babičkou a dědečkem. Ať je nenechávají samotné u počítačů, nenechávají je dostávat se do stavů strachu a hysterie."

Usměrňování myšlenek vlastních rodičů by tedy mělo povinností každého mladého klikače a mladí youtubeři a facebookáři by si měli na svých profilech vést soupisy plnění závazků, v kolika případech už svým starým rodičům "pomohli" od zákeřené dezinformace, která nepocházela ze spolehlivého zdroje jako je ČT24, SeznamZpráv, Aktuálně, Forum24 a podobných, z onoho "zdravého jádra" mediálního bolševismu.

Aby byl zajištěn dohled nad distribucí správných informací, má myšlenková policie z řad prominentů Vítězného listopadu své lidi i v institucích soudní moci. Aby těch důkazů o ovládnutí veškerých struktur jednou privilegovanou vrstvou nebylo málo, další generační souputník paní Jourové, soudce Městského soudu v Praze Štěpán Výborný (syn bývalého poslance a soudce Nejvyššího soudu Miloslava Výborného a bratr současného poslance Marka Výborného - ještě se vám z těch rodinných protekčních konexí netočí hlava?) řešil žalobu na český stát kvůli vypnutí alternativních webů a tuto žalobu zamítl. Zdůvodnění zamítavého stanoviska bylo také v intencích svobody slova podle generace pravdy a lásky: Podle něj nebyla svoboda projevu ohrožena, neboť informace z vypnutých webů si každý mohl najít a přečíst jinde!

"Soudu je obecně známo, že veškeré internetové stránky, jejichž 'vypnutí' žalobce rozporoval, byly nadále dostupné pod jinými koncovkami, tj. na jiných internetových doménách. Uživatel internetu, který chtěl tyto informace nadále přijímat, je tedy mohl nadále získat. I proto soud nemohl seznat, že by v daném případě bylo vůbec pojmově zasaženo do práv žalobce," stojí v rozsudku soudce Štěpána Výborného.

Když je to tak, proč vůbec nesmyslně lpíme na tak bezuzdné svobodě slova i v případě médií hlavního proudu? Nebyl by zde také potřebný jistý zásah? Jak by řekl Milouš Jakeš: 'Tu sme to v listopadu 1989 trochu přešvihli, abych to tak řekl s tou svobodou slova'.

Jaký má smysl existence tolika mainstreamových médií, která hlásají a opakují jedno a to samé? K čemu potřebujeme číst a poslouchat vládní propagandu v několika vydáních? Nestačila by tedy jako kdysi jedna televize, jedna rozhlasová stanice a jedny noviny, resp. jeden zpravodajský web? Toto jedno hlavní médium by shrnulo veškeré informace dle jednotné linie, podle jediné "správné" pravdy a nikdo by pak nepotřeboval číst jedno a to samé z několik zbytečných zdrojů.

Významné osoby z generace bývalých studentů z roku 1989, jenž ve své době bojovala za svobodu slova, dnes jako funkcionáři režimu patří mezi největší potlačovatele svobody slova a bojovníky proti údajným "dezinformacím", "trollům" a "proruským zdrojům". Pohled na osazenstvo spolků typu Evropské hodnoty nebo Čeští elfové je výmluvný. Je to jen další z paradoxů, nad nímž se je potřeba podivovat, nebo to zkrátka "logicky" vyplývá ze skutečnosti, že při obsazení výhodných pozic v novém režimu stála prokázaná lež o mrtvém studentovi?

Proč tak snadno?

Sociolog Ivo Možný vydal na konci 90. let brožuru s výmluvným titulem Proč tak snadno, v níž se zabývá otázkou, jak je možné, že režim s 2,5 miliony lidí ve straně, se v listopadu 1989 rozpadl jen díky tak "drobné" zámince, jakou byla režimními svazáky organizovaná a stranou povolená studentská demonstrace.

Petr Sak to ve zmíněné analýze 17. 11. 1989 Mýtus a realita vysvětluje obyčejnou přizpůsobivostí většiny obyvatelstva:

Motivaci a chování lidí v převratu a po převratu nelze vysvětlit jedním modelem.
- Jeden typ chování je pragmaticky racionální. V Čechách je hluboce založen politický způsob chování šachisty. Češi sledují vývoj na šachovnici, nemění postupně chování a pak náhle, když přehodnotí situaci, ze dne na den změní své chování o 180 stupňů ve snaze nezůstat na straně poražených.
- Vliv médií, propagandy a vlastního sociálního pole. Nechtějí se odlišit od svého sociálního pole a nálad ve společnosti a plynule přizpůsobují své chování, takže jsou stále součástí většiny. Jedná se o typ chování, který David Riesman (1968) charakterizuje gyroskopem.

Z vlastních vzpomínek mohu potvrdit, že jde o vcelku přesné vystižení situace. Sám jsem tehdy byl žákem základní školy a pamatuji si náhlý obrat v chování našich učitelek, jenž se udál doslova z týdne na týden. Ti kantoři, kteří do nás ještě v září '89 bušili dogmata o vedoucí úloze KSČ, hustili masovou výchovu ke stádnosti a povinnému zapadnutí do kolektivu a kárali nás, že správné oslovování je zřetelné "soudruhu a soudružko", hlásili a zaznamenávali nás do výkazů, když jsme řádně nevyzdobili nástěnku k Velké říjnové socialistické revoluci nebo bez omluvenky nepřišli do pionýra, se náhle přes "listopadovou noc" přerodili v obdivovatele(ky) Václava Havla, zapnuli si na klopu trikolóru a na malé výjimky totálně změnili své vyjadřování a styl výchovy. Najednou nám začali vtloukat do hlav, že od nynějška je vše úplně naopak: teď jsme dostali svobodu, a proto dle zásad tržní ekonomiky musí být každý zodpovědný sám za sebe, posuzovat se bude naše vůle, cílevědomost, ambice, samostatnost a dovednost prosadit se na úkor druhých za jakoukoli cenu. A důležité budou výsledky, jedno jak k nim dojdete, třeba přes mrtvoly. Cynismus tehdejšího přerodu od socialistického kolektivismu ke tvrdému individualismu podtrhovala věta 'Nepomáhej druhým, jinak uškodíš sám sobě'.

Cynické přizpůsobení nové situaci není v chování většiny lidí nic nového. Cosi podobného jsme přece mohli sledovat docela nedávno, pamatujete? Převrat jako převrat, ten koronavirový z února 2020 způsobil mnoha lidem takový šok, že se z něj dodnes nevzpamatovali. I zde došlo u mas lidí k náhlému obratu v chování a přizpůsobení se novým náladám společnosti a příkazům moci, aby náhodou nepůsobili "divně" a nevybočovali z většinové společnosti. Přitom se začali chovat způsobem, jenž by v předchozích letech u jiných tvrdě odsuzovali; názory a tvrdé útoky vůči "neposlušným", které během prvních covidových lockdownů sami hlasitě vyjadřovali, by dokonce dříve označili za totalitní praktiky. Z dřívějších zásad, vyznávaných a tvrdě hájených po předchozích 30 let, nezůstalo během prvních covidových omezení, naprosto nic. Koronapřevrat se vším všudy.

Ukázkově tuto svou přizpůsobivost novým poměrům předvedli naši novináři z obou politických pólů. PRAVICOVÍ NOVINÁŘI, kteří se po celý třicet let zaklínali svobodou a volným trhem, horovali za svobodu slova, pohybu i podnikání a dušovali se, že už nikdy nesmíme dopustit návrat represivního režimu v jakékoliv podobě, se v nastalé covidové totalitě stali nejhlasitějšími příznivci tvrdých covidových omezování svobod a například aplaudovali policii a těžkooděncům, zasahujícím proti malým podnikatelům, kteří si během lockdownů dovolili otevřít SVOU živnost! LEVICOVÍ NOVINÁŘI, jenž se kdysi zastávali běžných zaměstnanců, chudých, sociálně slabých a lidí v exekucích a na sociálním dně, náhle začali volat po tvrdých trestech vůči obyčejným lidem, kteří si někde nestihli nasadit roušku, požadovali likvidační pokuty za jakékoliv porušení a okamžité propuštění zaměstnanců, kteří se odmítali očkovat. Ve svých komentářích doslova řvali, že s těmito lidmi bychom neměli mít slitování.

Přechod do nové totality je někdy pozvolný a jindy zcela rychlý proces. Lidé jsou schopni se přizpůsobit novým poměrům doslova přes noc, stačí u nich vyvolat strach, že svým dřívějším postojem budou vybočovat z aktuálních nálad a požadavků většiny. Stejně jako v listopadu 1989 dokázala spousta lidí "převléct kabát", odhodit stranickou knížku a začít vzývat svobodu, demokracii a volný trh, v březnu 2020 po spuštění covidhysterie se jinak soudní lidé začali chovat jako dozorci z koncentráků, když jim média jednohlasně vtloukla do hlav, že se musíme všichni udusit v rouškách, abychom se mohli zase svobodně nadechnout.

Kdo by příliš pochyboval, nebo nastoloval provokativní otázky, zda kolem oněch obou převratů není až příliš mnoho lží a nejasností, ten byl obviněn z šíření falešných zpráv, dezinformací a označen za blázna. Pandemické cvičení Event 201, které proběhlo v New Yorku jako generální zkouška pro spuštění falešné pandemie je naprosto reálná událost, o níž v našich "svobodných" médiích téměř nenajdete jedinou zmínku. Poukaz na souvislost s covidovými událostmi o rok později je označena jako fantasmagorická konspirace a dezinformace. Zprávu o mrtvém studentovi z Národní třídy z listopadu 1989 sice média jako nepravdivou událost evidují, ale nikdo z režimních novinářů jí otevřeně nepřizná status hlavní záminky pro existenci a trvání současného režimu!

Nejvíce dnes tedy brojí proti "dezinformátorům" a "konspirátorům" ti, kteří už se 33 let drží u moci v současném režimu, jenž vznikl díky dezinformaci a očividné konspirační akci. Nebo snad přece jen 17. listopadu 1989 za naši svobodu na Národní třídě skutečně zemřel student a všechno je, jak má být?

Citujme ještě z analýzy Petra Saka:

Jak z absurdního dramatu je, že klíčová pro nastartování mýtu sametové revoluce, jejímž hlavním heslem bylo vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávisti, byla lež o zabití figuranta, důstojníka STB. Nebo slovy T. G. Masaryka, že státy se udržují těmi idejemi, na kterých vznikly, tedy že polistopadová společnost stojí na základech lži.

Divíte se, jak vám dnešní vlády lžou? Divíte se, že vám lhali o covidu, že vám lhali o vakcínách? Že vám lžou o válce na Ukrajině? Že vám lžou o energetické krizi a dušují se, že vás 'nenechají padnout', zatímco na svých složenkách vidíte něco jiného? Že vám očividně lžou o tom, že bude dostatek plynu i elektřiny, zatímco veřejně deklarují, že se musíme od dosavadních levných zdrojů odstřihnout?

A čemu se vlastně divíte? Vždyť lež přece stála na začátku tohoto procesu v roce 1989 a díky lži se tato garnitura vlastně dostala k moci. Čekali jste snad vládu čisté pravdy a lásky, když se vládci probili ke své moci pomocí lží, krádeží, protekčního rozdělování majetků, umělého vytváření zbohatlických vrstev a okázalého pohrdání obyčejnými, poctivě pracujícími lidmi, pro něž už měli nachystány jen plány živoření na samotném společenském dně?

Post scriptum

Ta lež o mrtvém studentovi jakožto zámince ke změně k lepšímu by se za jistých okolností dala i překousnout. Kdyby to opravdu byla změna k lepšímu světu.

Kdyby ovšem tehdejší události z roku 1989 tak logicky nezapadaly do konceptů mocných na ovládnutí celého světa: plánů globalizace, neoliberalismu, Nového světového řádu, Velkého resetu, totální kontroly, digitálního koncentráku; zkrátka světa, v němž obyčejní lidé nebudou potřeba.

Jak krásně všechny tyto zvrhlé plány vládců světa zapadají do sebe, vidíme až bohužel z pohledu současného dění. Tehdy, v roce 1989, jsme to ze své omezené perspektivy malé středoevropské země, která se vymanila z pout jedné světovlády, a v ten samý okamžik padla do náruče druhé, ještě mohutnější, opravdu nedokázali rozpoznat.

Při výročí 17. listopadu jsme letos byli svědky neskutečně pokryteckých promluv našich politiků, které až křečovitě kontrastovaly se současnou vážnou situací většiny obyvatelstva nejen v oblasti Listopadem vybojovaných práv a svobod, ale vůbec s udržením dosavadního životního standardu na hranici samotného přežití, se sebemenší jiskrou naděje do budoucna.

Projevy vládních politiků netřeba rozebírat, to už je skutečné politické i lidské dno, ale vezměme si jako příklad proslov Andreje Babiše po uctění památky na Národní třídě:

"Na prvním místě je samozřejmě svoboda pohybu, žádná vycestovací doložka. Dneska můžou mladí lidé, každý vzít občanku a cestovat, kam chtějí. No a svoboda slova a svobodné volby. To jsou ty nejdůležitější věci. A my, kteří jsme to zažili, tak umíme posoudit ten rozdíl. No a pak samozřejmě možnost podnikání.

Zdroj: https://www.novinky.cz/clanek/historie-17-listopad-online-praha-koncert-akce-40414770

Pověz nám o tom něco více, Andreji! Kolik z těchto výdobytků nám tvá vláda nechala, když ses podvolil pokynům z globálního centra a zaváděl brutální lockdowny? Mohli jsme během uplynulých covidových let volně cestovat? Na základě vládních opatření jsme byli zavřeni ve svých bytech a bylo omezeno vycestování i mezi okresy; několik oblastí bylo na několik týdnů zcela uzavřeno a izolováno od zbytku republiky. Dnes už nepotřebujeme výjezdní doložky? Ale covid pasy jako jejich náhradu jsme měli zavádět co nejrychleji. Už se nevyhazuje ze zaměstnání jako za těch komunistů? Některé profese by mohly dlouho vyprávět! Pochopitelně v dnešní svobodné době si každý může říct svůj názor, nikdo není umlčován, až na ty odborníky, kteří měli na původ viru a covidová opatření jiný pohled a na ty umlčené weby. No a nakonec ta svoboda podnikání, která byla v lockdownech povolena jen některým vyvoleným, že ano?

Jaksi nám těch vybojovaných svobod pozvolna ubývá. Nepřipadá vám, jako by nás kdosi připravoval na nové poměry, abychom si postupně přivykali na další a další omezování, až se ocitneme zpátky v totalitě? Ale jděte, zase ty fantasmagorické konspirace!

V roce 1989 nám slibovali, že doženeme Západ a díky svobodnému podnikání a tržní ekonomice dosáhneme stejného blahobytu, jaký tehdy panoval ve vyspělých zemích. Jenže ony sliby byly určeny jen pro některé privilegované a onen volný trh funguje bez potíží také jen pro někoho a ještě za "hezkého počasí". Jan Keller ve svém článku pro časopis Argument (Bezva finta) vysvětluje, jak si nás hezky na tyto sliby povodili, a zároveň popisuje trik, jímž nám posléze "vysvětlili", proč zrovna my onoho přislíbeného blahobytu nesmíme dosáhnout:

Než stačilo bohatství jaksepatří prokapat, zcela se změnila rétorika. Ještě než jsme stačili dohnat Západ, zjistili odborníci, že si žijeme příliš nad poměry. Tedy konkrétně většina z nás si tak žije. Nikdo netvrdí, že si nad poměry žijí manažeři, kteří si mezi sebe rozdělují odměny v řádu desítek milionů. Takové nařčení by zavánělo socialistickou závistí. Nad poměry si žijí obyčejné domácnosti, řadoví zaměstnanci a jak jsme se právě dozvěděli od Mojmíra Hampla, předsedy Národní rozpočtové rady vlády, také důchodci, kteří odmítají "dýchat s ekonomikou".
Byla to vlastně docela dobrá finta. Navnadit lidi na nebývalý vzestup životní úrovně, který předtím viděli jen v západní televizi, a jakmile z něj začali ochutnávat prvními doušky, důrazně je upozornit, že si žijí nad poměry, a drsně jim ukázat, kam patří. Nedávalo by to smysl, pokud by mezitím nedošlo k přerozdělení majetků a k přeobsazení mocenských pozic. Nyní už je možno začít kompetentně, systematicky a politicky korektně utahovat šrouby.

Tvrdilo se nám, že privatizace je správné řešení na vše, neboť stát je špatný vlastník. Dnes se vážně uvažuje o odkoupení dříve zprivatizovaných podílů ve strategických podnicích typu ČEZ zpět státu. Proč tedy budeme odkupovat něco, čeho jsme se s takovou úlevou zbavovali?

Tvrdilo se také, že svobodný a volný trh vytvoří zdravou konkurenci, jenž "zákonitě" přinese levnější ceny pro konečné spotřebitele. Jak příznivé ceny nám za posledních 20 let přinesl svobodný trh s distributory energií? Pro odpověď si můžete zajít před jakoukoliv pobočku svého distributora energií, nebo se podívat na přicházející složenky za plyn a elektřinu.

Vyčítali jsme starému režimu, že nedokázal zajistit zásobování zbožím běžné spotřeby, stáli jsme fronty na banány, v určitém období nebyl dostupný toaletní papír, kvalitní zboží ze Západu bylo jen pro vyvolené v Tuzexu. Nákupy běžného spotřebního zboží byly doslova bojem o každý kus čehokoliv a tehdejší systém dodávek představoval velký problém, jejž není vhodné zlehčovat. Ale mnozí z opožděných bojovníků proti komunistické totalitě rádi uvádějí příklad nedostupných banánů jako hlavní prohřešek minulého režimu. Bylo skutečně ohromnou hloupostí komunistů, že těmto lidem banány nedokázali zajistit v dostatečném množství. Pokud by banánů za minulého režimu bylo všude plno, režim by zřejmě nikdy nepadl, protože podporu od jistého typu lidí by měl zajištěnou.

Dnes na zboží běžné spotřeby nestojíme fronty. Zatím. Co není, může brzy přijít. Zato většina z nás v předchozích letech radostně stála fronty v očkovacích centrech, nyní nově stojíme v zákaznických centrech našich energetických distributorů (viz odstavec Fronta na frontu v článku na Novinkách). Anebo také ve frontách na nedostupné zubaře, hmmm.

Petr Sak v několikrát zmíněné analýze vypočítává plusy i mínusy listopadového převratu pro naši zemi a naše životy (stav k roku 2019):

• nedemokratický rozpad Československa v rozporu s ústavou
• rozkradení, vytunelování, zničení většiny klíčových českých továren, likvidace české ekonomiky, "česká ekonomika neexistuje, protože velké klíčové továrny mají sídlo v zahraničí" (M. Zelený)
• "stali jsme se kolonií" (I. Švihlíková)
• propad zemědělské produkce a ztráta potravinové soběstačnosti
• nahrazení v supermarketech kvalitních domácích potravin nekvalitními potravinami ze zahraničí
• privatizaci bank do rukou zahraničního kapitálu a vyvádění peněz do zahraničí
• zadlužení státu v rozsahu více než 1,6 bilionu Kč
• zadlužení více než poloviny populace
• za stejnou práci zlomek platů oproti zaměstnancům v západní Evropě
• emigrace mladých kvalifikovaných Čechů a jejich nahrazování imigranty
• privatizaci bytového fondu a nedostupnost bytů pro běžného mladého člověka
• prodej strategické suroviny vody do rukou zahraničního kapitálu
• život v exekuci více než 900 tis. lidí
• důchody neumožňující seniorům důstojný život
• nájemné bytů, na které v Praze nestačí ani celý důchod
• ztráta historického vědomí u mladých generací a vyhasínání jejich vztahu k českému národu
• debilizace, dekultivace a despiritualizace populace
• nahrazení zpravodajství a publicistky ve veřejnoprávní televizi propagandou a místo informování o politice provádění politiky
• snížení kvality vzdělávacího systému, především učňovského školství, např. potlačováním významu výuky matematiky a zvyšování významu oborů jako jsou gender studia. Snižování vzdělanostní úrovně populace
• omezení státní suverenity členstvím v EU a v NATO. Zpochybňování státní suverenity českého národa.
• rozklad armády, která by byla schopná bránit Českou republiku
• cílené snižování hodnoty českého národa a napadání vlastenectví z nacionalizmu
• snadnost cestování, prostupnost hranic

V tomto článku jsem v negativním světle zmiňoval postoje některých osob z naší kulturní scény, z nichž se stali koupení přicmrdávači státní i globální moci, pohrdající obyčejnými lidmi. Rozhodně nelze házet všechny umělce do jednoho pytle a zobecňovat, neboť ne všichni jsou takto shrbení a loajální k režimu. Důkazem je příspěvek režiséra Davida Martínka, které rozhodně stojí za přečtení:

David Martínek: "Dnes nám lžou ti, kteří nahradili komunisty." Studená sprcha pro Národní třídu
Celý text na jeho profilu zde:
https://www.facebook.com/david.martinek1/posts/10228241819771476

"Ten tvor, který se narodil z Listopadu, je v podstatě otrokem. Jen změnil vektor. Už se nehrbí před Moskvou. Před ÚV KSČ. Před policajty, hrozbou vězení a problémů. Hrbí se před Bruselem, Berlínem, Washingtonem. Podobně jako tehdejší soudruzi a svazáci má na své straně všechnu tu potřebnou ambaláž. Především přesvědčení, že je na správné straně historického zápasu. Že je nositelem demokracie. Ale je to, bohužel, jen sofistikovanější lhář. Náš režim je ve skutečnosti jen otrokem reliktního systému, který znovu dospěl do hrozivé podoby, v jaké se ocitl před první světovou válkou."
"Na počátku stálo prosté uvědomění. Oni nám lžou. Dnes nám lžou ti, kteří nahradili dosluhující komunisty. Jak je možné, že souhlasím s Katkou Konečnou? S komunistkou, která se za republiku a lidi pere líp, než kdokoliv z téhle polistopadové reprezentace? Co jsme to sakra udělali s vlastní zemí? Odpověď je jednoduchá. My jsme se nenaučili sami sobě vládnout. Pro nás je stále republika vlastně cizí organismus. Po tři sta let jsme byli otroky jiných. Vídně. Berlína. Moskvy. Každé z těchto silných epicenter moci nám vtisklo svou vlastní představu, jak máme fungovat. Dokázali nás zkrotit. Ten nepokojný, odbojný bójský kmen s tisíciletou tradicí. S tisíciletou historií. Prahou, jedním z věčných měst světa. S kmenem, který má jeden z nejkrásnějších a nejkomplikovanějších jazyků na světě, schopných vyjádřit nejjemnější nuance vědomí. Národem, který má intelekt vetkaný přímo do vlastní podstaty."

Skvěle vyjádřeno, ale ani autorovi tohoto krásného zamyšlení nedochází, proč náš národ nikdy v historii nebyl, není a nemůže být svobodný a nezávislý na kterékoliv mocnosti, ať už na Vídni, Berlíně, Moskvě, Washingtonu nebo Bruselu. Naše země je už několik staletí jen nepatrnou součástkou v záměrech globálního plánu a její vývoj a směřování je určováno předem danými záměry mocných, na něž máme jen nepatrný vliv.

Tak jako byla záminka s "mrtvým studentem" v listopadu 1989 z globálního pohledu nepatrnou předehrou k první fázi celosvětové přeměny světa, vyhlášení pandemie koronaviru v únoru 2020 byla podobným, ale daleko výraznějším typem signálu k dalšímu dějství celosvětového převratu dle záměrů globálních vládců v pozadí. Obě události byly jakousi obdobou "výstřelu z Aurory", doslova startovním výstřelem dalšího kola pohybu směrem ke globální totalitě. Obě byly důležité, neboť byly součástí plánu, každá ale s jiným dosahem: jedna lokálním, s cílem začlenit určitou oblast východní Evropy pod svou kontrolu a tím pádem připojit tento region jako další díl skládačky do stanovených plánů; druhá s dosahem globálním, který už měl jednotlivé díly této skládačky (ovládnuté státy a národy) rovnou zapojit do horké fáze realizace plánů globální světovlády.

Nechci nikomu brát iluze, ale i když se sám, nejen příspěvky na tomto blogu, snažím skromnou mírou přispět k povědomí o realitě tohoto světa a otevřeně deklarovaných záměrech mocných s našimi životy, a velmi oceňuji veškeré protesty a demonstrace obětavých a statečných lidí, odpor proti těmto několik staletí připravovaným a postupnými kroky realizovaným plánům nemá příliš velkou naději.

Kdysi nám vadilo, když nás tehdejší komunističtí pohlaváři pohrdavě označovali jako děti. Třicet tři let po "vítězné" revoluci nás dnes politici titulují jako šmejdy (Ministr vnitra Rakušan: "Demonstraci svolávají šmejdi". Vláda se bojí. Desinformuje a lže) a většině lidem to ani trochu nevadí, naopak: oni jich rádi přijdou znovu zvolit v dalších volbách (případně jejich koně v prezidentských volbách) a ještě jim běží zatleskat na režimní demonstraci. Chcete takovým lidem vysvětlovat, jaké mají mocní záměry s jejich vlastními životy (které navíc otevřeně přiznávají), a že plánují totální kontrolu nad jejich životy a digitální koncentrák? Chcete jich varovat, že brzy nebudou žít jako dosud, nebudou mít plyn, elektřinu, nebudou mít co jíst, nebudou mít kde bydlet? Kolik z těch nedůvěřivých se aspoň zamyslí, když jim předložíte některá fakta a souvislosti k zamyšlení? Pochopitelně i ten nepatrný zlomek nevědomých, ale kriticky uvažujících lidí, kterým to bude vrtat hlavou a začnou pochybovat, stojí za to úsilí. Ale co s tou masou ovcí, která nás stejně ušlape, protože si chce bránit své otroctví? Právě s touto masou globalisté právem počítají jako s těmi, kteří radostně přivítají totalitní světovládu.

Znovu se vracím k rozhovoru Daniela Solise pro Slobodný vysielač z roku 2019 (Svět se mění, obyčejné lidi nic moc dobrého nečeká. Na otázku moderátora Stanislava Novotného, zda nám do budoucna bude lépe, nebo hůře, odpověděl:

"Já bych si moc přál, aby nám bylo lépe. Ale obávám se, že lépe bude jenom privilegovaným. Ostatním lidem nebude dobře."

Vidím to bohužel stejně jako Daniel Solis. Lidé na spodních příčkách sociálního žebříčku, kteří nikdy neměli nic nebo málo, nakonec znovu přijdou i o to málo, a zase nic mít nebudou. I to bylo skutečným cílem převratu v roce 1989, od něhož jsme si tolik slibovali. Mnohým už to pomalu dochází, neboť začínají chápat všechny souvislosti a vidí, že tehdejší změny byly součástí většího komplexu globálních změn s určitým cílem.

Ale většina stále žije v sametových představách, že ti, kdo nás obelhali tehdy, to s námi dnes určitě myslí dobře a chystají pro nás jen ten nejlepší svět.

<<< Následující článek | Předchozí článek >>>