Sametová svoboda versus totalita v lidských myslích

35 let od Velké listopadové sametové revoluce (VLSR) se v obecném povědomí utvořil falešný obraz o svobodychtivém národu, jenž povstal proti totalitnímu režimu, neúnavným odporem a vytrvalými protesty jej dokázal svrhnout a vybojoval si demokracii. Zjednodušené černobílé vnímání, rozdělující tehdejší společnost na hrstku tyranů u moci, a utlačovaný zbytek národa, je iluze, kterou zde "po bitvě" vytváří média a různí opoždění hrdinové ve snaze ospravedlnit svou tehdejší konformitu. Tehdejší "režim" jsme totiž tvořili také my sami; všichni, včetně těch, kteří se dnes halasně bijí v prsa a poplácávají po zádech, jak proti němu "bojovali".

Vládnoucí strana byla svou strukturou, členstvem i přidruženými organizacemi tak prorostlá do celé společnosti, že jen málokdo by ve vlastní rodině, příbuzenstvu či mezi přáteli a kolegy ze zaměstnání našel někoho, kdo by v průběhu oněch čtyřiceti let v různé míře "nesloužil režimu". Nic o tom nevypovídá lépe než současný stav, kdy na Pražském hradě, více jak tři desetiletí po převratu, sedí bývalý vysoce postavený člen ZO KSČ a školený bolševický rozvědčík, jehož na nejvyšší post ve státě vynesly vlivné celebrity, donedávna se ohánějící svým antikomunismem. Nesmlouvavý postoj vůči starému režimu vystřídalo mávání slogany ryze normalizačního ražení jako "Chceme zase řád a klid!". Stejní lidé nepochybně během listopadových demonstrací v roce 1989 drželi v rukou transparenty s hesly "Komunisti od vesla", "Pryč s KSČ!", "Konec vlády jedné strany" nebo "Nechceme žít ve lži".

Převratu z roku 1989 by tak možná místo líbezného názvu sametová revoluce slušelo označení metamorfóza společnosti a lidských myslí. Tehdejším slovníkem se tomuto náhlému přerodu přizpůsobivých kariéristických figurek říkalo převlékání kabátů. V běžné mluvě by snad přesněji znělo převlékání charakterů a nasazování nových masek. Mlčící většina se v nových poměrech přizpůsobila a okamžitě se přidala na tu stranu, kde vycítila výhody a naději na spokojený život. Jelikož pochodující zástupy změnily směr i rytmus, nedělalo průměrnému přizpůsobivému člověku žádný problém zavrhnout navyklé smýšlení i všechny původní plány a ideály, jakkoli jim ještě včera naoko přísahal věrnost.

Ideovým obratem si doslova "přes (sametovou) noc" prošla naprostá většina národa, jenž se přitom ještě pár dní předtím tvářil jako soubor loajálních a věrných šroubků v zaběhnutém soukolí totalitního systému. To se jen někteří pozdní bojovníci a utajení disidenti snaží celý svět přesvědčit o svém hrdinném odboji vůči tehdejšímu režimu (aniž by si je kdokoli pamatoval), anebo se raději tváří, že se narodili 18. listopadu 1989. Přikrášlování událostí dodatečnými výklady, jak je máme "správně chápat" a posuzování tehdejších poměrů dnešními měřítky, je vůbec nejčastější "metodou" přepisování historie, jíž současní mediální manipulátoři interpretují průběh dění roku 1989. Do obecného povědomí dnešní generace (ale i samotných pamětníků) se tak dostává zcela jiný obraz o událostech, než jaký byl ve skutečnosti.

Národ plný bojovníků proti totalitě

Jak plynou roky od jednoho z přelomových okamžiků našich moderních dějin, mění se výklad i vnímání těchto událostí do podoby kýčovité legendy. Až na nepatrné výjimky je převrat z roku 1989 vykreslován téměř komiksovou formou, v nichž je jasně rozděleno "dobro" a "zlo", resp. my - obyčejní lidé, trpící pod totalitním režimem, a oni - ti mocní nad námi, kteří nám diktují a ovládají naše životy. Účel tohoto zjednodušeného nazírání je zřejmý: vykreslit většinu národa jako pouhé oběti diktatury "těch nahoře" (kteří přišli odnikud a součástí národa asi nebyli) a zbavit se odpovědnosti za případná vlastní selhání. Či jde jen o neochotu přiznat, že zkrátka měli strach.

Přesně v tomto duchu vycházejí v našem tisku i na webu, pravidelně ve dnech listopadového výročí různé "speciální přílohy", jež podávají éru komunismu a okolnosti jeho pádu zjednodušujícím a povrchním stylem obrázkových časopisů: vidíme totéž černobílé vymezení "soupeřících stran" jako ve sportu:

• na jedné straně "zastánci režimu" - soubor komunistických gerontů, usazených déle než 40 let v čele totalitní moci, potlačujících lidská práva a svobody a udržující kontrolu nad společností díky síle ozbrojených milicí, síti špiclů a udavačů a brutalitě bezpečnostních složek a tajné policie;
• na druhé straně "odpůrci režimu" - vzoroví hrdinové a disidenti, vytrvale podrývající režim svými protistátními aktivitami, vydáváním samizdatů a bojem za svobodu, a díky tomu permanentně pronásledováni tajnou policií, den co den zatýkáni a uvrhováni do kriminálu. Ve snaze o co největší zestručnění jsou k nim v obrázkových publikacích při popisu revolučního dění roku 1989 dodatečně přiřazováni i protestující studenti a davy na Letenské pláni, čímž se vyvolává dojem, že proti komunismu se bouřila celá republika jaksi permanentně.

Redaktoři médií, v nichž vycházejí podobné materiály, pak kroutí hlavou nad chabými znalostmi mladé generace o nedávných historických událostech. Přitom je to hlavně "zásluha" médií, že kvůli přepisování dějin a lakování vzpomínek na růžovo se pozvolna proměňuje interpretace tehdejšího dění. A neplatí to jen pro ty, kdo v té době nebyli na světě. Zpětně si své vlastní vzpomínky k obrazu svému upravují rovněž pamětníci minulého režimu. Čím více času uplynulo od listopadu 1989, tím více přibývá hrdinů antikomunistického odboje a skrytých bojovníků, tehdy dobře schovaných na teplých místech asistentů a náměstků státních úřadů, ve svazáckých organizacích, různých akademických ústavech a jiných režimem kontrolovaných institucích. Posloucháme banální příběhy, jak mnozí hrdinové svůj protikomunistický odboj prováděli formou záškodnických operací ze skrytu svých víkendových chat a chalup a jejich největším projevem odporu vůči režimu bylo sabotování pracovní doby a přikrádání ze státního majetku. Tím prý pomáhali rozložit ten nenáviděný systém zevnitř. Při tom množství skrytých disidentů se nechce věřit, jak mohl ten totalitní režim vydržet tak dlouho.

Z bodrých povídaček lze jen těžko získat reálnou představu o "životě v totalitě". Není pak divu, že znalosti mladé generace, která tu dobu nezažila, jsou chatrné a ti, kdo o ní něco málo tuší, mají dost zkreslený obraz. Když se před časem Mladá fronta DNES v jedné ze svých výročních příloh dotazovala tehdejších teenagerů, co vědí o komunismu a událostech roku 1989, odpovědi byly tristní. Málokdo z nich měl aspoň obecné ponětí o životě a poměrech v minulém režimu nebo tušil, co se vlastně stalo dne 17. 11. 1989. Ti bystřejší vědí o jakémsi "boji studentů" ve smyslu ozbrojených válek v ulicích a z obrazových materiálů z brutálních policejních zásahů se domýšlí cosi o stovkách mrtvých. Události i postavy z let 1989, 1968 i 1948 jim často splývají dohromady, termín "změna režimu" nejsou schopni vůbec chápat.

Mediální brainwashing a řízené přepisování historie

Naši presstituté a tvůrci veřejného mínění, kteří ovládli mediální prostor po listopadu 1989, jsou však ti poslední, kdo by se měli rozhořčovat nad neznalostí mladé generace. Chybějící vědomosti a neschopnost analyzovat minulost a dojít k nějakému poznání, je výsledkem jejich primitivního černobílého pohledu, vnucovaného od 90. let. Současníci vidí tehdejší převrat a sametovou revoluci prizmatem neustálých bojů s policejní mocí (o pasivitě 99% společnosti a 'klidu na práci' pro mocenský aparát během let normalizace jejich rodiče i masmédia raději pomlčí) a za největší hříchy komunismu považují fronty na banány a omezení cest do zahraničí. Jak už jsem psal v loňském výročním článku k listopadu 1989, největší chybou tehdejšího režimu nebyla nesvoboda, cenzura, policejní stát, dohled StB, zákazy cestování a dirigování života každého jedince, ale to, že lidem nedokázal zajistit neomezený konzum a plné obchody zboží. Pokud by byl za minulého režimu všude dostatek banánů, režim by snad nikdy nepadl, protože by si udržel podporu valné většiny konzumem nasyceného národa. Koho by pak zajímalo, že vězní pár disidentů?

Myslet si, že dnešní mládeži se vtluče do hlav jakési povědomí o komunistické totalitě tím, že jim obrázkové magazíny předhodí několik ikonických fotek z demonstrací roku 1989 a tehdejší poměry se jim budou prezentovat formou sportovního utkání "dobro" vs. "zlo", je stejně naivní, jako nacpat jim povinně do školních osnov jednu hodinu navíc (víc času stejně nezbyde) s látkou Komunismus a 17. listopad. Děcka si nalijí do hlav další historická jména a data, která pak poslušně vysypou u zkoušení / v testu, a druhý den zapomenou. Žádné poznání, všeobecný rozhled, poučení z historie a pochopení souvislostí, jako je to obvykle u školské "výuky".

Dokážu si představit otázky z kontrolního testu takového učiva:

1. Vyjmenuj aspoň 5 členů politbyra KSČ z listopadu 1989.
2. Vysvětli pojem sametová revoluce.
3. Proč vyšli lidé do ulic? (Zde by se hodila odpověď o frontách na banány:))
4. Jak se říkalo první porevoluční vládě?
5. Vyjmenuj aspoň 3 divadelní hry Václava Havla.

Typické "poučení z historie" v podání českého školství...

Nesměla by však chybět bonusová otázka (takzvaně posudková, o správné ideové orientaci studenta):

• Jmenujte vašeho nejoblíbenějšího politika a uveďte důvody, proč právě Markéta Pekarová Adamová.

Tato otázka je pochopitelně nepovinná a vůbec neovlivní vaše hodnocení. Ale paní učitelka si všechny vaše odpovědi řádně poznamená a předloží je rodičům na třídních schůzkách. Nevhodné poznámky v odpovědích budou kompletně předány na ředitelství školy a příslušným orgánům státu při odboru strategické komunikace. Následně budou vůči vám vyvozeny patřičné důsledky. Jako byste to neznali.

Po pravdě řečeno, vůbec dnešním mladým lidem nezávidím. Zorientovat se v současném informačním balastu a porozumět událostem našich dějin v souvislosti s dnešní ideově pomatenou dobou, je úkol na stejné úrovni, jako když máte jednou rukou narýsovat sofistikovaný technický plán katedrály, a přitom ležíte na operačním sále se zavedenou hadicí, kterou vám shora vyplachují mozek.

Jak má dnešní mladý člověk pobrat stav, kdy je mu horem dolem vtloukáno do hlavy, jak zločinný režim zde vládl před rokem 1989, kdy jeho příslušníci vraždili, zakazovali, týrali, omezovali osobní svobodu a své odpůrce zavírali do pracovních lágrů a kriminálů, jejich souvěrci z východu okupovali našem zem a každý, kdo se s režimem jen trochu zapletl nebo byl dokonce vysoce postaveným členem jeho organizace, je odsouzeníhodný kolaborant a zločinec; a po třiceti letech si pak národ do prezidentského úřadu nadšeně zvolí člověka, který nejen že byl členem strany a předsedou její místní organizace, ale připravoval se v jeho ozbrojených složkách a onu hanebnou okupaci dokonce schvaloval?!

Není vůbec snadné pochopit, proč osobnosti z kulturní a společenské sféry, jež byly známé pro svůj antikomunistický postoj, jelikož prý před rokem 1989 kvůli svým názorům trpěly (aniž by jejich hrdinství kdokoli zaznamenal) a od revoluce velice ostře vystupovaly vůči komukoliv, kdo byl méně či více spjatý s bývalým režimem, dnes tohoto bývalého kolaboranta s totalitní mocí považují za ideálního prezidenta, v kampani vystupovali jako jeho oddaní fanoušci a dnes od tohoto bezcharakterního člověka přebírají státní vyznamenání. I člověku se silným žaludkem se z toho musí točit hlava. Jak potom chtít po mladé generaci, aby pochopila naši minulost a vyrovnala se s ní?

Eurosvazáci - my jsme mládež nová, jako ta Gottwaldova

Když už jsme u pohledu mladých na dobu totality, vybavil se mi v té souvislosti starší televizní dokument, který běžel na ČT2 a asi už nebude nikde ke zhlédnutí. Šlo o portrét historika Karla Bartoška, v 50. letech mimochodem nadšeného komunisty, autora tendenčních budovatelských spisků a pozdějšího disidenta, zabývajícího se ve svých knihách právě obdobím komunismu. Dokument zaznamenal, jak Bartošek zavítal kamsi mezi gymnazisty a ptal se jich, co vědí o době komunismu a tehdejších vládcích. Odpovídali různě, něco věděli, něco ne. Poté se jich pak zeptal, zda si myslí, že by se podobný režim mohl vrátit a co by oni v takové situaci dělali.

Suverenita jejich odpovědí doslova brala dech. Dnes už prý něco takového nehrozí, protože jsme v NATO, Evropské unii, máme za partnery demokratické státy. Jeden student odpověděl, že pokud by v naší zemi přesto došlo k nastolení totalitního režimu, jemu by to nevadilo, protože on umí anglicky, takže by pro něj nebyl problém emigrovat na demokratický Západ. :)

Logicky je možné namítnout, že před rokem 1989 jsme přece byli také členy silných vojenských a hospodářských sdružení - Varšavské smlouvy i RVHP, za partnery jsme měli státy s přídomkem "demokratické" a svět i tehdy vypadal stabilní. Mladický naivní pohled na svět (jenž však může klidně zaznít i od mnohého dospělého člověka) zcela opomíjí několik důležitých eventualit:

• Co když nový totalitní režim nikoho nepustí přes hranice?
• Co kdyby nová totalita postihla právě západní, "svobodný a demokratický" anglosaský svět?
• A co je nabíledni: Co kdyby nová totalita byla celosvětová?!

Co víc, je zde ještě eventualita, jež mladého studenta asi nenapadla ani v nejtemnějším zákoutí mysli:

• Co kdyby on sám byl nevědomým a nadšeným budovatelem této nové totality, aniž by si to v tu chvíli uvědomoval?

Jakkoli se cítí jako svobodomyslný a demokraticky smýšlející člověk, není vyloučeno, že se jednou, z různých pohnutek, ocitne v pozici šroubku v mechanismu budování nové diktatury. Stejně jako nadšení intelektuálové i zmanipulované masy lidí, kteří podporovali totalitní režimy v domnění, že spoluvytvářejí nejspravedlivější a nejsvobodnější řád v dějinách lidstva, i oni mohou napomoci v nastolení represivního zřízení a tyranie nad vlastními spoluobčany v domnění, že budují lepší svět. Dokladem tohoto paradoxu dějin jsou mnozí disidenti, kteří sami diktaturu v jejích počátcích nadšeně budovali, aby byli o pár let později tím samým režimem perzekuováni.

Bolševičtí agitátoři vzorem pro covidfašisty

Žádná totalita se totiž neohlašuje hlasitými fanfárami a oficiálním oznámením v televizi a rozhlase, aby se ti "uvědomělí" mohli vůči ní včas postavit na odpor. Přichází postupně, přes různá opatření v rámci "boje proti nepříteli", proti společensky nebezpečným "škůdcům" a "agentům cizí mocnosti" a tváří se přitom jako to nejlepší řešení, které nás chrání před fiktivními "hrozbami". Z pohledu naivní (nejen) mladé generace je řešením zaujmout zásadový postoj, jenž je krystalicky jasný: Oni by nikdy nedopustili návrat totalitních poměrů s omezováním osobních svobod, zákazem cestování, podnikání, cenzurou, neustálým dohledem tajné policie, brutálními zásahy vůči kritikům, likvidaci malých živnostníků a zavírání občanů do kriminálu za své postoje a názory!

Že ne? Kdo ještě neztratil paměť, vybaví se mu, co se tady (a na celém světě) dělo pod rouškou covidové hysterie na jaře 2020. Netřeba se vracet do období po Únoru 1948 ani normalizačních let, přímo před našima očima se zde před pár lety odehrával scénář, jak se mění chování mas po nastolení tuhých poměrů. Ti, co se celá léta zaštiťovali ideály demokracie, nezadatelných práv a svobod a tvrdili, že nikdy nedovolí, aby jim stát zasahoval do soukromí a diktoval, co mohou dělat, s kým se mohou stýkat, zda se mohou svobodně vyjadřovat, samostatně podnikat nebo kam smějí cestovat, se náhle ukázali v pravém světle. Poté, cosi si na povel poslušně nasadili roušky a respirátory a postavili se do front na testování a posléze očkování, začali rovněž účtovat s nepřáteli státu, tedy pardon, s nezodpovědnými občany, kteří se novému režimu nechtěli přizpůsobit. Kdekdo z nás si jistě mnohokrát "užil" pořvávání těchto zbolševizovaných covidiotů za nedodržování distančních odstupů nebo za chybějící náhubek při vstupu do budov úřadů, v nákupních centrech, ale i na poloprázdné ulici. Nikdo by se nenadál, kolik se v národě, 30 let po pádu komunismu, najde fízlů, špiclů, domovních důvěrníků a pouličních hlídek. Příslušníci covidových milicí byli schopni udat člověka za to, že si došel do trafiky nakoupit cigarety nebo proto, že "bezdůvodně překročil hranice kraje".

Doslova "zážitkem" bylo v covidismu sledování mainstreamového denního tisku a televize. Kdo nezažil předlistopadový, komunisty zglajchšaltovaný tisk, měl příležitost se vrátit v čase. Z malých živnostníků se opět stali kulaci a prohnaní spekulanti, neboť odmítali zavřít své provozovny, které živily jejich rodiny. Dočítali jsme, že těmto kapitalistickým živlům je třeba "pořádně zakroutit krkem" a "nasolit jim pořádné pokuty", aby se z nich nevzpamatovali a poslat jim tam co nejvíce kontrol ve stylu policejních razií - presstituty eufemisticky nazývaných "banální kontroly dodržování vládních opatření". Tehdejší dvojministr průmyslu a dopravy Havlíček, do televizních obrazovek hrdě na odiv vystavující novodobý Mein Kampf Klause Schwaba ze své knihovny prohlásil, že podnikatelé, kteří nebudou poslouchat a budou "vesele prodávat dál své zboží, dostanou takový flastr, že se jim z toho srolují ponožky".

Aby lidé pochopili dobro covidových opatření, bylo také "nutné vytáhnout na ně pořádný bič", neboť musí "pocítit hrozbu vysokých pokut a tvrdých trestů". Kdo s nám ani tak nebude kráčet v jednotném lockdownovém a očkovacím rytmu, toho je "potřeba zákonitě propustit" ze zaměstnání a tvrdě jej pokutovat. S vyhazováním ze zaměstnání za politické postoje za dob komunismu to vůbec nemůžete srovnávat, jelikož my to děláme demokraticky tvrdě, ale spravedlivě: bez stranické knížky jste mohl aspoň zametat ulice, bez očkování se v době nejtvrdšího covidfašismu ani nenajíte. A hezky zapomeňte na všechny polistopadové hodnoty, které jsme vám vtloukali do hlav, protože v zájmu celé společnosti "musí vaše lidská práva a svobody ustoupit do pozadí" a pokud to nepomůže, "následný krok by už měl patřit bezpečnostním složkám státu". Vaše včerejší práva a svobody jsou totiž podle některých covidfašistů v nových lockdownových poměrech "zvrhlost".

Kdo si chce počíst více z tehdejší tvorby novinářských covidových pistolníků, výběr toho "nejlepšího" najde v článcích z roku 2021 Čeští novináři v jednotné covido-bolševické linii, Covidová hysterie sílí, média běsní: Český rozhlas slaví zavírání lidí do lockdownů šampaňským, V zájmu společnosti musíme omezit vaše lidská práva a svobody nebo v loňském rekapitulačním Skutečný odkaz covidové totality: policejní stát a absolutní kontrola nad lůzou, výhody a privilegia pro elitu a vyvolené. Připomeňte si to, až budete tyto mudrlanty v den výročí 17. 11. poslouchat z televize, jak se ohánějí hodnotami sametové revoluce a sugestivně promlouvají k národu, aby si bránil svá práva a svobody a už nikdy nedopustil návrat totality.

Lidé v ulicích, televizi zajímá plnění výrobního plánu

Posuďte sami, zda lze tento styl komunikace s občany považovat za obraz demokratické společnosti a jejich svobodných médií, nebo má přece jen blíže k totalitě. Porovnat způsob informování režimní televize pod kontrolou strany s dnešní "nezávislou" veřejnoprávní institucí si můžeme i na jiném příkladu. Nejlépe to bude patrné na dobovém srovnání cenzury a manipulace zpráv o sílících protestech občanů.

V předloňském článku (viz náhled níže) jsem mj. popisoval zvláštní obrat, k němuž došlo ve zpravodajství státní Československé televizi v pondělí 20. listopadu 1989. Zatímco celé roky předtím režimní média informace o masových demonstracích a protestech občanů potlačovala a zamlčovala fakta o jejich násilné likvidaci policií a bezpečnostními složkami, případně zprávu o nich zařazovala na konec relace s tendenčním propagandou o řádění hrstky provokatérů a protistátních živlů, v pondělí 20. 11. nastal velký obrat. Všechna média, v tu dobu stále pod kontrolou režimu a stálých prověřených redaktorů začala relativně pravdivě a v prodloužených zpravodajských blocích informovat, že v ulicích se shromažďují statisíce občanů a volají po demokratizaci a změně režimu. Redaktoři vesměs ve svých reportážích zmiňují, že demonstrace jsou pokojné a nenásilné a lidé v ulicích, s nimiž přinášejí necenzurované rozhovory, kladou oprávněné požadavky s nebývale kritickými názory vůči vládě.

Vypadalo to, jako by kdosi doslova ze dne na den nařídil změnu linie a povolil otěže cenzury. Přitom pro komunistickou propagandu nebyl žádný problém informace o masových demonstracích zkrátka potlačit a neinformovat o nich, tak jak to činila roky předtím. Tím, že režim tyto informace pustil do na veřejnost, prohrál informační válku a události se daly do pohybu. Nikdo dosud neobjasnil, proč k tomuto "opomenutí" došlo zrovna v kritické chvíli pro vládu KSČ. Ale byla to opravdu "chyba"? Nebo šlo o záměr, koordinovaný s plánem revoluční operace, stejné jako v dalších zemích sovětského bloku?

Kdo si naivně myslel, že dnešní "svobodné" sdělovací prostředky, více než třicet let od pádu totalitního režimu, nebudou opakovat praktiky komunistické propagandy a nedovolí si manipulovat s fakty či zamlčovat statisícové protivládní demonstrace, ten ať se rychle probere z růžového snění a dá si ledovou sprchu. Když v září 2022 demonstrovalo na Václavském náměstí v Praze více než sto tisíc lidí proti Fialově vládě, předvedla naše média cosi, za co by se propagandisté minulého režimu nemuseli vůbec stydět. Nejen že se občané z televize, rozhlasu nebo tištěných médií nedověděli ani slovo o tom, že se podobná demonstrace chystá, ale po jejím skončení byly rovněž potlačovány informace, že se vůbec konala.

Veřejnoprávní televize z průběhu manifestace nepřinesla ani jediný zpravodajský vstup a druhý den se tvářila, že sto tisíc lidí na Václavském náměstí jí vlastně nestojí za pozornost. V ranním zpravodajství z neděle 4. září 2022, den po demonstraci, jste se o ní mohli dovědět až v 11. minutě z celé zhruba čtvrthodinové relace (viz můj tehdejší článek Protistátní živly na Václaváku: Pomohlo by demonstrantům v očích médií, kdyby měli s sebou roušky a ukrajinské vlajky?), zatímco za zády moderátora na obrazovkách ve studiu bylo možné vidět, že například slovenská TA3 přinesla reportáž hned v úvodu relace. V České televizi však nejprve dostaly přednost tyto události:

• dění v ukrajinské jaderné elektrárně s nezbytně dotěrným proslovem narkokomandanta Zelenského,
• spot o turistech v Českém Švýcarsku,
• nebývale zdlouhavá reportáž o druhém odložení startu rakety NASA k Měsíci, natahovaná o několikaminutový (!) vstup experta na kosmonautiku,
• poté přišla na řadu zpráva o záplavách v Pákistánu,
• následovaná požáry v Kalifornii,
• a pak jsme se dověděli o důležitém rozhodnutím tureckého výrobce dronů o navýšení výroby.

Teprve v 11. minutě relace přišel na řadu krátký, půlminutový šot o statisícové demonstraci v Praze, konané doslova pod okny redaktorů ČT. Schválně si tu relaci pusťte, je to podívaná jak ze surreálního světa: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1178166846-zpravy/222411008000904/

Stranický deník Rudé právo v listopadových dnech roku 1989 předváděl cosi velmi podobného jako dnešní ČT:

Manipulativní zpravodajství ČT nás tak přeneslo do doby před rokem 1989, když přednost měly zprávy o blahopřejných telegramech vedení ÚV KSČ spřáteleným soudruhům v Laosu a Kambodži, informace o sklizni brambor nebo nárůstu produkce kombajnů, zatímco v ulicích hlavního města probíhaly masové demonstrace, brutálně potlačované složkami komunistického režimu. Každopádně v listopadu 1989 se televize, plná kádrově prověřených redaktorů se stranickými knížkami zachovala daleko seriózněji a v souladu s novinářskou ctí, než naše veřejnoprávní televize ve "svobodných poměrech".

Novinářské morální majáky s temnou minulostí

Na to, jak dnešní média, politici i většinová společnost s opožděným antikomunistickým zápalem bojují v dávno skončené válce, je až příliš podezřelé, kolik bývalých členů KSČ, SSM a jiných privilegovaných figurek minulého režimu se v této válce hlasitě angažuje (případně jde o syny a dcery z komunistických rodin). Nejde jen o nejkřiklavější případ bezpáteřního ex-rozvědčíka na Hradě. Najdeme je mezi vlivnými osobnostmi, novináři i ve vedení mediálních domů.

Jmenujme třeba Petra Šabatu, dlouholetého šéfredaktora MF DNES, nyní deníku Právo, který je zároveň je pověřen vedením redakce Seznam Zpráv. U Seznamu se můžeme zastavit rovněž. Mediální magnát Ivo Lukačovič je synem svazáckého vůdce a členem Hnutí revoluční mládeže z roku 1968 (viz svědectví Petra Uhla s Petrem Lukačovičem v článku LN).

Alexandr Mitrofanov, rodák z Rostova na Donu, komentátor deníku Právo/Novinky.cz, dnes velký rusobijec a Putinův kritik, přijel do Československa v roce 1979 za dob tuhé normalizace. Co bylo důvodem jeho přesídlení z brežněvovského SSSR a usazení v plzeňské Škodovce, kam přispíval do odborového časopisu, už dnes nikdo nezjistí. Nadšení posluchači si však jistě rádi (povinně) vyslechli jeho zanícené přednášky o Velké říjnové socialistické revoluci (VŘSR) v rámci Měsíce čs.-sovětského přátelství (MČSP), které občas pořádal.

Dalším z nynější bojovníků proti komunismu je novinář a bývalý senátor a europoslanec Jaromír Štětina. Jakožto bývalý člen KSČ a člověk, který mohl v 70. a 80. letech volně cestovat po Sovětském svazu, dnes "pochopitelně" usiluje o zákaz komunistů a je tvrdým kritikem Ruska. Proslul rovněž podporou ukrajinského neonacistického praporu Azov. Na naší politické scéně působí mnoho Putinových kritiků a ryzích antikomunistů, hlavně z komunistických rodin. Příkladem je senátor STAN Martin Exner, jenž je synem celoživotního komunistického funkcionáře Václava Exnera.

Bývalý šéf Ústavu pro studium totalitních režimů a nynější poslanec za ODS Pavel Žáček, byl před Listopadem funkcionářem Socialistického svazu mládeže, a proto se dnes razantně zasazuje o vyrovnání se s dědictvím minulého režimu, jenž ho členstvím v SSM evidentně ponížil. Jako správný demokrat s nadšením přivítal vládou podnícené vypnutí nezávislých webů v únoru 2022.

Velice hlasitý kritik Ruska a tendenční zpravodaj České televize z Blízkého východu Jakub Szantó žil od svých devíti let v Moskvě s matkou, která zde prý dostala místo asistentky obchodního zastoupení, což tedy nebyla pozice pro neprověřeného a nespolehlivého komunistického kádra (je to redaktor stejné televize, která za stejnou profesní kariéru obchodního zástupce v Maroku tak plísní Andreje Babiše?). Věřte, nebo ne, malý Jakub byl prý členem plaveckého týmu CSKA Moskva. To může do budoucna znamenat velkou kaňku v jeho dnešním kádrovém profilu.

Exemplárním příkladem mediálně známého člověka, který dokáže proplout různými režimy a přizpůsobit své postoje podle aktuální situace a nálady, je novinář a někdejší poslanec ANO Martin Komárek. Tento absolvent oboru marxisticko-leninská filosofie začal svou novinářskou kariéru za Černěnka v roce 1985 ve svazáckém deníku Mladá fronta, ještě jako mladý kovaný komunista brežněvovského ražení. Po nástupu Gorbačova pochopitelně myšlenkově přesedlal na perestrojkovou vlnu a stal se příznivcem přestavby socialismu. Začátkem roku 1989 zřejmě vycítil, že nastává vítr změn a podepisuje proto kritickou iniciativu Dopis mladých novinářů (uveřejněno v samizdatových Lidových novinách v září '89), v níž odsuzuje denunciační kampaň vůči signatářům petice Několik vět. Po revoluci se nadchl pro myšlenky tržní ekonomiky a začal adorovat Václava Klause. Po odhalení skandálu s financováním strany v roce 1997 a tzv. sarajevském atentátu svého guru na jistou dobu zavrhl a začal velebit Unii svobody, posléze Čtyřkoalici. Když se v roce 2003 Václav Klaus stává prezidentem, bere opět zpátečku a stává se opět Klausovým příznivcem.

To platí až do vládní krize a pádu Nečasovy vlády, kdy se na scénu dere Andrej Babiš se svým protestním hnutím ANO. Jeho nástup Komárek komentuje ještě v roce 2011 s velkým výsměchem až hanlivě (Miliardář Babiš prská jako Pepa z hospody), o necelé dva roky později už mu ale jeho předchozí slova nepřekáží v kandidatuře do PS za hnutí ANO. Definitivně tak potvrzuje charakteristiku člověka, který mění názory jen a pouze podle toho, kdo jej zrovna platí. Po čtyřech letech z politiky odchází a stává se šéfkomentátorem Deníku. Mezitím ještě uvažuje o kandidatuře na ředitele České televize. Tuhle práci ještě nedělal, v životě je třeba vyzkoušet všecko. Nehledě na to, že M. Komárek je již starší generace, s klidem bych ho nazval kariérním dítětem Sametu.

Rozhodně si nemyslím, že by se členství v KSČ nebo SSM mělo pro člověka stát doživotním stigmatem, kvůli něhož by měl být vyřazen ze společnosti nebo vykonávat veřejné funkce. I vyléčený alkoholik se může napravit a být platný a prospěšný společnosti, proč by ne. Ale byla by obrovská drzost, kdyby vyléčený alkoholik veřejně ostouzel občany za to, že si dají večer po práci jedno pivo. Nebo pokrytecky moralizoval nad lidmi, kteří propadli chlastu, vysmíval se jim, že v životě nepoznali pocit, jaké to je být střízlivý a za jednu deci vína jim vyhrožoval tvrdými tresty odnětí svobody.

Přesně takové exempláře savonaralovsky zapálených "napravených" hříšníků se nám rozrostly do různých sfér naší společnosti. Bývalý komunistický prokurátor Igor Stříž, který v roce 1989 chrlil tvrdé rozsudky nad mlácenými demonstranty z pražských ulic, dnes šéfuje Nejvyššímu státnímu zastupitelství a vyhrožuje až třemi roky vězení každému za svobodné vyjádření, jež by mohlo být režimem interpretováno jako podpora Rusku v jeho invazi na Ukrajinu.

Na Hradě zas sedí bývalý vysoký funkcionář KSČ a studovaný rozvědčík a mudruje o obraně euroatlantických západních hodnot a o tom, že mladí již nevyrůstají za železnou a informační oponou komunismu. Občanům, a to i těm, kteří nebyli ve straně, nevyučili se v bolševické vojenské akademii a nepomáhali za studené války udržovat železnou oponu, zase doporučuje, aby si připomínali, jak křehká je demokracie.

Komunismus je obecně špatný, ale není komunista jako komunista. Špatní komunisti jako Josef Skála patří do vězení, zatímco správně uvědomělí rozvědčíci a převlékači kabátů patří na Hrad. Svůj komunismus si prostě musíte umět správně načasovat a v případě potřeby se k němu včas přestat hlásit.
Zdroj: Antivirus - Prase aby se v tom vyznalo, ale vy byste měli

Když si takhle pročítám dnes již antikvariátní publikaci Horký leden 1989 v Československu a registruju stejná jména kriminalizovaných za "přečiny proti veřejnému pořádku" jako dnes, zatímco tehdejší prokurátor nyní šéfuje celému soudnictví, tak se mi zdá, že tady něco nehraje.

Nová generace se starým myšlením

Netřeba se však pohoršovat jen nad těmi, kdo uměli včas převléknout kabát a vskočit do správného zadku. Přizpůsobivost "starých struktur" (jakož i většinových mas) novým poměrům šla ruku v ruce s bezohledným kariérismem "vítězů" sametové revoluce. Generace Vítězného listopadu pod heslem "Všechno je nyní dovoleno" těžila právě z konformity a charakterové pružnosti většinové společnosti.

V době listopadové revoluce jsem byl ještě na základní škole a pamatuji si náhlý obrat v chování učitelského sboru. Neodehrál se snad ze dne na den, ale z týdne na týden určitě. Kantoři, kteří do nás ještě v září '89 bušili dogmata od vedoucí úloze KSČ, učili nás srozumitelně vyslovovat "soudruhu a soudružko", plísnili nás, když jsme řádně nevyzdobili nástěnku k VŘSR nebo zaznamenávali do výkazů, když jsme bez omluvenky nepřišli do pionýra, se náhle přes "listopadovou noc" přerodili v obdivovatele(ky) Václava Havla, připnuli si na klopu trikolóru a až na několik výjimek se sborově začali tvářit, jako by celý život tajně podporovali chartisty a pracovali pro disent. Ačkoli nás celé roky vychovávali ve stádnosti a povinném zapadnutí do kolektivu, začali nám najednou vtloukat do hlav, že od nynějška bude všechno jinak: jelikož jsme dostali svobodu a mění se principy fungování celé společnosti, budeme nyní vyznávat zásady tržní ekonomiky, v níž je každý jedinec svobodný a odpovědný sám za sebe. A proto se od nynějška bude posuzovat hlavně naše samostatnost, vůle, cílevědomost, ambice a dovednost prosadit se na úkor druhých, a to za jakoukoli cenu. Důležité budou výsledky, jedno jak k nim dojdete, třeba přes mrtvoly. Cynismus tehdejšího přerodu od socialistického kolektivismu ke tvrdému individualismu podtrhovala věta 'Nepomáhej druhým, jinak uškodíš sám sobě'. Byl to do jisté míry stejný princip chování, s nímž mnozí fungovali za dob normalizace ve svých soukromých životech: 'Když máš možnost si přilepšit, byl bys hlupák, kdybys to nedělal, protože to dělají všichni'.

Mnozí si tyto obecné principy vzali k srdci až příliš. Z některých z nich vyrostli ti nejdravější hochštapleři, intrikáni a "podnikatelé" divokých 90. let, nehledě na to, že často těžili z kontaktů, nabytých ještě za toho nenáviděného starého režimu, případně vlivu svých rodičů stejného "třídního původu". Spousta z nich se dostala do vysokých funkcí ve společnosti i ekonomice: nacházejí se na úřadech, ministerstvech nebo v lukrativních oborech typů reklamních a marketingových agentur, či do pozic mediálních šéfredaktorů velkých vydavatelských domů. Díky tomu dostali možnost určovat veřejný a politický diskurz a určuje jej dodnes. Tato generační kohorta, vynesená revolucí na elitní pozice, má svůj zásadní podíl na současné demoralizaci a mocenském i ekonomickém vazalství naší země. Stěžovali jsme si, když se komunističtí pohlaváři drželi na svých místech déle jak dvacet let, tito "noví" se tam drží již 35 let.

Zároveň tito novodobí volnotržně-liberální svazáci fungují v pozoruhodné symbióze s praktikami starých struktur. Sice si v médiích občas naoko zamoralizují, kolik bývalých členů strany ještě pracuje u našich soudů, ale pokud tyto struktury minulého režimu pracují v jejich prospěch, nemají potřebu vyvolávat rozruch a svolávat protikomunistické demonstrace. Horší je, když některý ze soudců osvobodí antivaxera a údajného "proruského sympatizanta" (sympatizovat můžete jen s těmi, koho vám schválí) nebo pokud se opováží vyhovět žalobě na privilegované vládní "ověřovatele faktů" za pomluvu - v takovém případě to vyvolá okamžitou reakci dotčených bojovníků za svobodu a demokracii a útoky na "kontroverzní soudce", bez ohledu na to, zda měli legitimaci KSČ nebo ODS.

Bizarní povahovou i názorovou souhru dnešních, i těch starých budovatelů lepšího světa, dobře popsal politolog Michal Klíma v článku Plukovnická demokracie v Česku?. Zmiňuje zveřejňování seznamů "vnitřních nepřátel", nepohodlných osob a médií, útoky "vojáků propagandy" z řad fact-checkingových spolků a výstižně poukazuje na to, že jde vlastně o shodný způsob myšlení a chování s budovateli totality pod záminkou "boje celospolečenského dobra proti zlu":

Kdokoli si dovolí projevit jiný úhel pohledu než mainstreamový, například na migraci, klima, izraelskou vládu Benjamina Netanjahua či řešení ruské agrese na Ukrajině, obdrží cejch [užitečného] idiota. (...)
V Česku, 35 let po Listopadu, ubývá lidí, kteří zažili komunistickou totalitu. Dorůstá nová generace svazáků, bojovníků dobra proti zlu. Žijí v iluzi, že vyskočili na hřbet dějin. (...) Co mají společné ideologie komunismu a radikálního progresivismu? Zdánlivě nic. (...) Přesto ale sdílejí podstatné znaky. Je to způsob myšlení. Vývoj společnosti pojímají jako boj krajního dobra proti zlu. Za dobro považují převýchovu člověka a budování nové společnosti. Za zlo je považován každý, kdo nesouhlasí a stojí v cestě sociálnímu inženýrství. (...)
Běda všem, kteří brání průchodu věčné pravdy. Běda všem úchylkářům. Probouzí se nová inkvizice. Nastupuje ideopolicie v orwellovském duchu. Část elit tomu aplauduje a píše petici na podporu plukovníka Foltýna.

V únorovém článku jsem připomněl tři roky starou reportáž Seznam Zpráv S kamerou jsme se ptali: Proč jste se přišli naočkovat až teď?, v níž si nechvalně známá redaktorka Ciroková doslova užívá rozhovory s lidmi, donucenými svými zaměstnavateli jít se povinně naočkovat pod pohrůžkou ztráty obživy vlastní rodiny. Redakci serveru Seznam Zprávy zjevně nepřipadla tato reportáž nijak vybočující z tehdejší novinářské praxe a panující atmosféry celospolečenského nátlaku za masové očkování obyvatelstva. Nikdo si nepoložil zásadní otázku, jak děsivý je fakt, že více jak 30 let po pádu totalitního režimu lidé opět žijí ve strachu, že mohou být za své postoje a názory vyhozeni ze zaměstnání. (Nejen to: objevují se případy, že vám banka na pokyn ministerstva vnitra neotevře účet, pokud jste veden na seznamu signatářů Ch... tedy vlastně dezinformátorů, viz reportáže Svědomí národa zde a zde)

Paralelu s poměry před rokem 1989 před dnešními režimními presstituty rozhodně nezmiňujte, tohle je přece něco zcela jiného. Tehdy zlí komunisté bojovali za zločinné ideály, oni dnešní boj vedou v moderním stylu svaté války za vznešené hodnoty západní demokracie. A že někdo bude vyhozen ze zaměstnání, zakážeme mu podnikat, nebo ho zmlátíme na demonstraci či spláchneme vodními děly - to jsou všechno vedlejší škody, za něž si mohou ty nepřizpůsobivé živly samy.

Za těch 35 let nám vyrostla zcela nová generace moderních, ale stejně fanatických euro-atlantických svazáků, která se nadšeně raduje z toho, co naši rodiče považovali za buzeraci totalitního režimu a dohled policejního státu. Opět je zde vrstva obyčejných, ponížených lidí, kteří jsou nuceni sklonit hlavu a s odporem a nechutí se přizpůsobit se ohavným požadavkům moci, aby se mohla sorta vyvolených s jejich patolízalskými přisluhovači radovat z falešného pocitu, že jejich totalita má masovou podporu lidu.

Nechtěli jsme se náhodou tohoto rysu totality v listopadu 1989 nadobro zbavit? Pravý důvod deziluze společnosti ze současného stavu je možná právě v tom, že lidé od převratu očekávali nejen ekonomickou prosperitu a blahobyt, ale také možnost svobodně dýchat a žít, bez neustálých zásahů státní moci do našich životů.

Prosperita a bohatství se sice dostavila, ale opět jen u úzké vrstvy vyvolených, čímž se opět ustálilo vyloženě "třídní rozdělení" společnosti, jak skutečně fungovalo před listopadem 1989 (nedotknutelná vrchnost vs. dělnická lůza). Jelikož nižší vrstvy od jistého okamžiku pochopily, že navzdory odříkání, tvrdé práci a za neustálého utahování opasků se jejich životní úroveň bude spíše snižovat, silně to otřáslo jejich loajalitou k polistopadovému režimu. Na rozdíl od vybraných privilegovaných jedinců, kteří se díky všemožným výjimkám, protekčním kontaktům, přimhouřeným očím úředníků i zhasnutým světlům během privatizace včas dostali ke státnímu majetku a bylo jim dovoleno stát se podnikatelskou "elitou". Navzdory oficiálním ukazatelům o prosperitě státu pociťovaly rodiny velkou nejistotu (a mnohé se navíc dostávaly do spirály neřešitelných dluhů), což představovalo v jejich myslích podobný rozpor s každodenní zkušeností jako za předchozího režimu.

Zbytek procesu dokončily nadnárodní firmy, které si země východní Evropy rozparcelovaly jako nové kolonie a vysávají z nich nehorázné zisky z práce místních.

A aby toho nebylo málo, globálně řízená plandemie v roce 2020 dala lidem jasně najevo, že jim vezmou i ty zbytky svobod, které jim naoko po určité období ponechávala. Služebníci moci z řad novinářů, úředníků, úplatných vědců, akademiků, lékařů, všehoschopných ajťáků a dalších pomocných poskoků opětovně ucítili během zavádění sanitární totality svou příležitost prokázat, že jsou věrnými služebníky moci. V našich podmínkách jsme navíc měli skvělou možnost porovnat, jak se novodobí covidoví fanatici kupodivu dokážou shodnout s metodami, chováním a uvažováním komunistů.

Závěrem

Čím to, že mladí neoliberální bojovníci za lepší svět ve svých metodách a uvažování tak krásně ladí s praktikami starých struktur? Je pozoruhodné, že svazáčtí euronadšenci a příznivci politiky NATO a USA (i když s tím teď bude trochu potíž) by si mohli ve se svém svatém zápalu mohli podat ruce s fanatickými bolševiky, nekriticky velebící komunismus a Sovětský svaz. Také doufají, že bude na světě líp, až se zbaví všech těch takzvaných dezinformátorů, popíračů covidu, odmítačů očkování, prorusských sviní a všemožných dalších protivládních živlů. Berou si sice do úst ideje svobody a demokracie, ale ty jsou pro ně jen prázdnými frázemi, stejně jako byly pro komunisty pojmy jako pracující lid a socialismus. Zaštiťují se Václavem Havlem, ale je to pro ně pouze zbožštělá beztvará postava jako byl pro věrné straníky Lenin. O banalizaci této významné, ale svými pozdějšími činy rozporuplné postavy naší historie, výmluvně vypovídají jeho dnešní opoždění patolízalové, kteří z něj, aniž by chápali jeho myšlenky a kriticky rozebrali jeho působení v politice, vytvořili modlu, adorovanou ve formě různých laviček, ale dokonce i šamponů Václava Havla.

Generace Vítězného listopadu 1989 zkrátka trpí totalitními manýry, fanatismem a arogancí stejně jako generace Vítězného února 1948. Čtyřicet let nevymažete z lidských pamětí a povahy tím, že si přebarvíte všechny zdi vašeho bytu z červené na modrou. Zůstává to v nás, v našem podvědomí a vědomě i nevědomě se přenáší na generace, které již tu dobu nepamatují.

Řeči o tom, jak by dnešní mladí lidé bojovali proti totalitnímu režimu, pokud by byl u nás znovu nastolen, jsou jen planým chvastounstvím. Stejně jako když herec Vetchý ze sebe dodatečně dělá hrdinu antikomunistického odboje. Jó, kdyby chtěl, mohl být disident. Skoro se jím stal a mohl dokonce svrhnout režim. Byl už blízko, a kdyby se k tomu odhodlal, mohl být někým takovým, jakým byl Václav Havel. Ale on si řekl, že raději dá přednost kariéře, aby neměl problémy. Zachoval se jako spousta jiných občanů, kteří se na rozdíl od něj netváří jako zneuznaní disidenti. Proč chcete po mladé generaci, aby se poučila z historie, když to sami nedokážete?

V době covidu jsme byli svědky, kolik lidí je schopno zavrhnout všechny své zásady a poslušně sklonit hlavu, přizpůsobit se, udávat a ochotně kolaborovat. Byl to ukázkový test našich charakterů, a dopadlo to, jak se dalo čekat. Při každém výročí listopadové revoluce se i tak bijeme v prsa, jak jsme "dokázali svrhnout totalitní režim" a jsme plně "poučeni z historie". Nikdy příště už žádnou totalitu nepřipustíme! No tak určitě.

Při dalším kole, které jistě ještě přijde - to už půjde o plnou verzi - se teprve dočkáme opravdového totalitního režimu. A různí bezpáteřní Petrové, Pavlové i jejich mladá alter ega ještě budou radostí bez sebe, když v něm budou mít možnost udělat kariéru. Nebude jich vůbec zajímat, když po nich zůstane spoušť.

Je důležité si připomínat významné milníky naší historie, jakým byl 17. listopad 1939 i 1989. Od toho druhého už uplynulo dlouhých 35 let. Už tak dlouho prý máme svobodu a nežijeme v totalitě.

Ale jak blízko či daleko od té "totality" vlastně jsme?

P. S.      Pokud někomu v článku schází stručné a srozumitelné "poučení z historie", včetně definitivního odhalení, jak to všechno doopravdy bylo, tak se snad přece jen dočkal:

<<< Archiv článků | Předchozí článek >>>