Skutečný odkaz covidové totality: policejní stát a absolutní kontrola nad lůzou, výhody a privilegia pro elitu a vyvolené
Premiéry dvou zásadních dokumentů Obchod se strachem novinářky Markéty Dobiášové a Netečkované příběhy z Nadačního fondu Svědomí národa nám přinášejí jasný důkaz o skutečných záměrech operace Covid-19. Fakta, vypovídající o lžích a podvodech strůjců "pandemie", resp. svědectví osob, které na vlastní kůži pocítily sílu covidové totality, hovoří za vše: policejní brutalita, vyhazovy ze zaměstnání, rozvraty rodin, likvidace lidských osudů a totální dohled nad obyčejnými lidmi na straně jedné; všemožné výjimky, výhody, beztrestnost, finanční prospěch a odlišná pravidla pro "rovnější" mezi rovnými na straně druhé.
Bylo nemálo těch, kteří byli nuceni zakusit různé útrapy jen proto, že se odmítali podvolit nově zavedeným covidovým pořádkům a dovolili si svobodně žít a fungovat bez ponižujících rituálů "nového normálu". Komu nedojdou souvislosti nastolování totalitních praktik pod záminkou globální "pandemie" s jejich vlastními životy ani po zhlédnutí strastiplných příběhů těchto lidí, ten už nepochopí nikdy nic.
Obě filmová svědectví se dají se vší vážností považovat za vzorový příklad produkce televize veřejné služby; za normálních okolností by po nich okamžitě měla sáhnout Česká televize a tyto ryze veřejnoprávní dokumenty mimořádně zařadit do vysílání. Toho se bohužel nedočkáme, a to nejen kvůli tomu, že se v něm až příliš odhaluje totální selhání práce zpravodajství všech českých médií (hysterické vyvolávání strachu Českou televizí zejména) a servilita jejich redaktorů k moci. Dokumenty rovněž syrově zachycují extrémní projevy exponentů covidové tyranie a jejich volání po ještě brutálnějších opatřeních a tvrdších trestech pro neposlušné obyvatelstvo, vyhýbající se povinnému pochodování v rytmu lockdown-roušky-testy-očkování.
Zatímco Netečkované příběhy přinášejí příběhy obyčejných lidí, osobně i profesně postižené covidovými restrikcemi a tlakem zfanatizovaného okolí, terčem dokumentu Markéty Dobiášové jsou právě samotní osnovatelé covidové tyranie, jež jako lokální loutky dle pokynů WHO a globalistů nastolovali ona absurdní hygienická opatření; Dobiášová pak následné rozplétá jejich vzájemné korupčně-klientelistické vazby. Zkušená novinářka se demaskování covidových gaunerů věnuje od samotného počátku "pandemie" a má na svědomí již několik zásadních odhalení, např. v jejím dřívějším působišti v Reflexu. O absurdních souvislostech při zavádění tvrdých opatření a nastolování sanitární totality na základě nekompetentních rozhodnutí různých expertů typu Smejkala, Chlíbka, Prymuly, Svrčinové, nebo zasahování různých marketingových "agentů" s dlouhými prsty a dlouholetými vazbami na všemožné kamarády u moci typu Jana Dobrovského nebo Daniela Köppla, víme právě díky její práci, za niž bývala pravidelně odměňována vyhazovem z několika redakcí.
Úvodní díl celé série (dostupný i zde) přináší několik autentických nahrávek z rozhodování vládního "Centrálního řídícího týmu". Dovídáme se například, že tajemnice Kotíková, podepsaná pod rozhodnutím o uzavírání škol, obchodů a omezování pohybu mezi okresy, ve skutečnosti za nic neodpovídá a všechno svádí na "mediální tvář boje proti Covidu" Petra Smejkala. Ten s ní ovšem vůbec nekomunikuje. Co je na záznamech z jednání vládních "expertů" asi nejpozoruhodnější, je způsob, jakým se vyjadřují o "celebritách", najatých do kampaně za testování a očkování. Navenek jsme sice přesvědčováni o naprosté dobrovolnosti, s níž "osobnosti" typu Vladimíra Kořena, Aleše Hámy nebo Adély Elbel agitují "pro dobrou věc" napíchání celého obyvatelstva genetickou mRNA vakcínou, styl diskuse o výběru známých televizních tvářiček pro službičku mocným však silně připomíná chování nadrženého klienta bordelu, kterak si vybírá z dostupné nabídky povolných děvčat. :) Předem vytipovaná celebrita se pak může tisíckrát dušovat, že šlo o její vlastní svobodné a dobrovolné rozhodnutí.
Mimochodem, když už jsme u těch "celebrit": začíná mezi nimi přibývat ty, které se veřejně chlubí tím, že pokud během "covidu" zrovna neseděli doma na podporách od státu, tak místo toho nadšeně sbírali vzorky z PCR testování a v covidových call centrech pomáhali s trasováním a umísťováním obyvatelstva do lockdownů a karantén. Mimo Michaely Dolinové nebo herce Roberta Mikluše se k tomu nedávno přiznala i herečka Pavlína Mourková: "...A když byla v covidu zavřená divadla, tak jsem rok pracovala v covidovém centru – strávila jsem rok odebíráním vzorků a administrativou na počítači...". I tito lidé v domnění, že "pomáhají dobré věci" reálně přispívali k nastolení covidových represí nad vlastním obyvatelstvem, kdy v pozici jakéhosi "tlumočníka" státní moci lidem oznamovali reálné rozsudky odnětí práv a svobod ve formě karantén nebo zákazů vycházení z vlastního bytu.
Jak vypovídá případ jiné známé herečky Terezy Brodské, předvádět celému světu svou vlastní přizpůsobivost a rozdávat rady o zodpovědném chování, se ne vždy vyplatí.
Do ničeho vás nenutíme, ale bez očkování máte padáka
Dokumenty typu Obchod se strachem či Netečkované příběhy jsou zásadní především proto, že nám oživují paměť a připomínají chování některých jedinců, jež by mnozí z nich ani připomínat nechtěli. Dnes všude kolem slyšíme, že do testování a očkování nikdo nikoho nenutil. Tvrdí to dokonce téměř všichni ti nejexponovanější covid-fašisté, kteří volali po vyakčnění neočkovaných z veřejného života a vyhazování z jejich zaměstnání. Slýchali jsme, že osobám bez povinného boosteru by se měla zamítnout zdravotní péče či by si ji měly hradit ze svého, anebo jim znemožnit nákup základních potravin a nechat je chcípnout hlady. Co tvrdí dnes? Tato sprostá, ulhaná hovada nám dnes bez ostychu vřeští do obličeje, že nikdo nikoho do ničeho nenutil a všichni jsme se přece mohli "svobodně rozhodnout"! Asi nejlepší herecký výkon tohoto typu bez jakýchkoliv rozpaků předvedla slovenská europoslankyně Nicholsonová, která pouhý rok předtím nadšeně vyzdvihovala výhody covidpasu a vyhrožovala všem nepodvoleným, že v nových poměrech už si nebudou smět ani koupit kafe. Kdepak, skutečně vás nikdo nenutil, to se vám jenom zdálo!
A takových parchantů je více. Kdejaký covidový gestapák dnes tvrdí, že on rozhodně nikoho povinně hajlovat nenutil. Několik příkladů těchto prolhanců uvedl na svém blogu doktor Vladimír Čížek (Zbabělcovo rčení "já nic nenařizoval, já jen doporučoval", Blogosvět 7. 9. 2023). Například kanadský premiér Trudeau také nikoho nenutil, jen "motivoval"; několik tisíc kanadských truckerů takto "motivačně" obral o jejich peníze na účtech. Jako další uveďme třeba nástupce novozélandské premiérky Ardernové nebo šílence jménem Peter Hotez (viz video z pořadu Tuckera Carlsona v čase cca po 10. minutě), volajícího po kriminalizaci neočkovaných a titulujíce všechny pochybovače o zázračných vakcínách jako zabijáky.
Ale proč chodit na druhý konec světa, když čistokrevné kopie covidnácků jsme mohli poznat i u nás? Sama hlavní hygienička Svrčinová přece vyžadovala, aby jakési mobilní očkovací týmy mohly "slídit" po neočkovaných ve vaší lokalitě. Zavedení jakési obdoby pomocné stráže veřejné covidové bezpečnosti byl zjevný příznak naprosto nenásilné a dobrovolné péče o obyvatelstvo, až se chce samým dojetím nad starostlivostí našeho svobodného a demokratického režimu brečet.
Je skvělé, že autoři Netečkovaných příběhů připomínají právě tyto extrémní výstupy covidových nácků, zejména z vysílání České televize, odkud si je celý národ po 2 roky covidového temna mohl vychutnávat 24 hodin denně. Jsem velmi rád, že mimo Flegra, Svrčinové, Chlíbka, Váchy nebo Hořejšího v dokumentu zazněla i otřesná relace se státem placeným "filosofem" a "etikem" Davidem Černým (kdo proboha tomuto šmejdovi přisoudil tak honosné tituly?) z Akademie věd (zmiňoval jsem se o něm ve starším článku z roku 2021), který na plnou hubu prohlásil, že lidská práva musí v současné situaci "ustoupit do pozadí". Před zavedením povinného očkování by prý státní moc sice měla nejprve zvážit různé "alternativy" (sic!), jako je podle něj znevýhodnění neočkovaných, ale následný krok by už měl patřit bezpečnostním složkám státu, a to "kdyby se najednou polovina populace zbláznila a začala demonstrovat". Slyšet něco podobného z televizní obrazovky za celých 30 let po Listopadu 1989 bylo naprosto nemyslitelné, a pokud by kdokoliv cosi takového prohlásil, okamžitě by dostal nálepku bolševického nostalgika po starých časech; soudní orgány státu i různé historické ústavy by na něj podaly trestní oznámení za schvalování a ospravedlňování praktik totalitních režimů. Po nastolení covidové totality najednou dostávají podobné hlasy prostor ve všech médiích a novináři, dříve s plnou hubou hesel boje za svobodu a lidská práva proti návratu komunistické totality, jim ještě ochotně přitakávají. Policejní brutalita s obušky, vodními děly a omezováním svobod pod záminkou boje s virózou je asi jiná než ta komunistická.
Dokument Netečkované příběhy nadačního fondu Svědomí národa přináší svědectví řady obyčejných lidí o tom, jak byly nuceny opustit svá zaměstnání, protože se odmítali testovat, očkovat nebo nosit hadr na hubě, načež jim byla předána výpověď za porušení pracovní kázně; slyšíme ovšem i hodně drsné příběhy o policejním násilí, buzeraci, nátlaku z okolí a dalších útrapách, jež museli snášet běžní lidé za cosi, co bylo před covidovým převratem v roce 2020 jejich naprosto běžným právem, ovšem nyní se z nich za stejný počin stávali doslova kriminálníci.
V lednu 2022 nový ministr zdravotnictví zavedl povinné testování ve firmách. Za odmítnutí absolvovat tuto ponižující proceduru se otevřeně vyhrožovalo vyhazovem z práce. Cituji z článku na Seznamu:
Můžou člověka, který odmítá test firmy vyhodit? Podle něho ano. "V odůvodnění je nově to, že na zaměstnance, který se odmítá testovat, může být pohlíženo jako na někoho, kdo porušuje pracovní kázeň. Pokud takových porušení bude víc, mohlo by to vést k rozvázání pracovního poměru," vysvětluje Rafaj. (...) "Znám ojedinělé případy, kdy k testování zaměstnanci nepřistoupili. Takoví lidé jsou problémoví obecně. Nechat se otestovat nás nestojí téměř nic," říká Rafaj.
Asociální hovado ze Svazu průmyslu Jan Rafaj šéfuje na Ostravsku společnosti Heimstaden, což je převzatá Bakalova BytyOKD, jehož nájemníky tento mafiánský spekulant okradl o předkupní právo na jejich byty - to snad hovoří za vše.
Povinné testování ve firmách si ovšem pochvalovali i jiní papaláši: pro změnu prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Prouza v dojemné shodě s covidovým fanatikem Flegrem nadšeně žádal o zavedení povinného očkování. Samotné testování už bylo pro něj naprostou samozřejmostí (Prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza vnímá zavedení povinného testování jako dobrý krok, díky kterému by se mohlo podařit nalézt nemocné lidi bez příznaků, CNN Prima).
Pokud vám stále nedošlo, že všechno bylo jen dobrovolné, nikdo nikoho nenutil a za odmítnutí vám vůbec nic nehrozilo, definitivně vás musí přesvědčit pár novinových titulků z mainstreamu:
Za odmítnutí testování výpověď, stojí si za svým ministerstvo, Deník N 6. 1. 2022
Vakcína, nebo vyhazov, Aktuálně 5. 1. 2022
Netestovaný zaměstnanec nesmí na pracoviště, míní právníci. Hrozí i výpověď , iDnes, 3. 1. 2021
Testujte a naočkujte celý národ, abyste neroznášeli virus, jen to proboha nechtějte po těch chudácích z Ukrajiny
Covidový teror proti obyčejným zaměstnancům a lidem od rodin pokračoval až do února 2022. Co se událo následně, přineslo jasný důkaz, že o ochranu zdraví obyvatelstva před smrtelným virem tady vůbec nešlo. Doslova pár dnů poté, kdy byli tito lidé zmláceni policejními robocopy na ulici za chybějící roušky, potrestáni likvidačními pokutami za porušení karantény nebo vyhozeni z práce za odmítnutí očkování, přišla válka na Ukrajině. Do Česka se náhle přivalily statisíce ukrajinských migrantů, mnozí byli dokonce českými "dobrovolníky" přiváženi od slovenských i polských hranic. Uprostřed trvající pandemie (!) najednou nikomu nepřekáželo, že tito lidé překračují hranice států i okresů a můžou představovat hrozbu masového šíření covidové mutace Omikron (kdo o tom pochyboval, byl přece za nezodpovědného šiřitele dezinformací, který zabíjí nemocné, nebo snad ne?!). Nikdo u těchto osob nekontroloval jejich očkovací status (podíl očkovaných u nově příchozích Ukrajinců byl jen 35%!), najednou se nikdo z nich nemusel každé ráno prokazovat negativním PCR testem.
Političtí představitelé a papaláši z Hospodářské komory z ničeho nic začali hýkat nadšením, že tito nově příchozí skvěle prospějí naší ekonomice, neboť mohou okamžitě nastoupit na pozice ve zdravotnictví, cestovním ruchu i školství, odkud před pár týdny vyhazovali dlouholeté zkušené zaměstnance za to, že se odmítli napíchat neověřenou vakcínou, či si dovolili chodit po chodbách instituce bez hadru na hubě. Ten samý Prouza, prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu, žádající ještě před několika týdny povinné testy a očkování pro české zaměstnance, najednou nic takového po levné ukrajinské pracovní síle nevyžadoval:
Příchod uprchlíků z Ukrajiny, většinou žen a dětí, bude mít na českou ekonomiku pozitivní dopad. (...) Ukrajinky se podle jeho názoru uplatní v pozicích, kde má Česko pracovníků nedostatek, např. ve zdravotnictví či sociálních službách.
Viz: Prouza: Ukrajinky se uplatní ve zdravotnictví, hotelech a zastanou i mužskou práci
Prouza si dokonce ještě pochvaloval, že se s vládou podařilo dohodnout na tom, aby příchozí (neočkovaní, netestovaní atd.) Ukrajinci "nemuseli procházet složitým byrokratickým procesem". Je k neuvěření, že v ten samý okamžik ještě pro všechny zaměstnance v ČR platila přísná pravidla s povinným PCR testováním před nástupem na své směny! Vzhledem k trapné situaci naštěstí po několika dnech došlo u testů k jejich "pozastavení" a jejich "přísné dodržování a kontrola" vyšumělo jaksi do ztracena. Vůbec jsem si nevšiml, že by ministr zdravotnictví "Leopard" Válek či madam Svrčinová z Hy(gi)enické stranice proti tomu něco namítali...
Po přílivu nových Ukrajinců došlo k citelné změně i v chování české policie. Kriminálníky je třeba jasně rozlišovat. Nutno přitom dát pozor na to, že vybrané terče policejního násilí se mohou měnit dle aktuálních pokynů státní moci. Zásahy proti běžným násilníkům či televizním celebritám nemusí být v jistou dobu politicky žádoucí, zatímco v jinou dobu se ti obzvlášť nebezpeční jedinci mohou skrývat mezi spořádanými otci rodin. Ani v případě brutálního znásilnění dívky mladým Ukrajincem při jeho zatýkání nepoužila tak násilné prostředky jako obklíčení, zaléhávání a řvaní povelů celé jednotky uniformovaných robocopů, jako v případě otce z dokumentu Netečkované příběhy, který se dostavil na školní večírek své dcery, kam byl přístup pouze pro vyvolené osoby s povinně pořízenou vakcínou v těle.
"Na dokumentu je z mého pohledu nejsilnější, jak veliký tlak byl opravdu vyvíjen na obyčejné lidi, kteří nebyli na tlak a mediální pozornost připraveni a nebyli připraveni na vláčení mediálním bahnem," komentoval snímek Netečkované příběhy spisovatel Jan Tománek na svém profilu po zhlédnutí dokumentu. Mám dojem, že touto charakteristikou je vystižen nejen filmový dokument, ale celý smysl a podstata covidové éry, neboť přesně o tento neúměrný tlak na životy obyčejných lidí po spuštění sanitární totality šlo. Co jiného člověka napadá, když vidí obyčejnou úřednici, po níž vystartovali ostatní členové komise, přivolaná policie a následně i televizní štáby, aby ji ve svých reportážích zostudily před celým národem ve večerním zpravodajství? Co tak strašného provedla? Odmítla si ve volební komisi správně nasadit roušku.
Jaký jiný smysl měly tisíce dalších takovýchto ponižování obyčejných lidí během pandemických represí, než je dostat na kolena, aby se za naprostou banalitu cítili stejně provinile jako ti nejhorší kriminálníci? Ani mnozí vrahové, násilníci a mafiáni si nevysloužili takovou pozornost médií spojenou s lynčem zfanatizovaného davu, jako lidé, kteří (aniž kohokoliv ohrožovali) si za covidu nebo odmítli zalepit hubu hadrem nebo absolvovat ponižující PCR testy před vstupem do restaurace. Má cenu se ptát, kolik ukrajinských uprchlíků takto kontrolovali před vstupem do prostor úřadů, azylových nebo nákupních center a restaurací o pár dnů později?
Rozdíl v přístupu represivních složek se pochopitelně netýkal jen srovnání s Ukrajinci. Jestliže na obyčejné lidi musí být přísnost, pro vyvolené příslušníky elity a místní strůjce covidové diktatury nic takového neplatí. Názorně tento dvojí metr celému národu předvedl farmaceuticko-vakcinační gauner Prymula během svého politického účinkování ve funkcích koordinátora "pandemie" a posléze chvilkového ministra zdravotnictví, kdy celé republice nařizoval drakonická opatření totalitního střihu, aby je on sám vzápětí porušil. Pokud kdokoliv zaznamenal, že by byl Prymula během svých přestupků a nezákonného jednání zalehnut policejní jednotkou, či byl vyslýchán nebo mu byla nasazena pouta, bylo mu zakázáno vykonávat svou profesi, nebo že by mu naše média jeho provinění dodnes předhazovala, veřejně ho kriminalizovala, obviňovala z nezodpovědného šíření viru a označovala jako vraha nakažených covidem, ať dá vědět.
Místo toho však v mainstreamových médiích vidíme, jak zdiskreditovaná postava plukovníka Prymuly dennodenně vystupuje na televizních obrazovkách a vyhrožuje návratem covidu a povinného očkování. Naše média z něj vytvořila jakéhosi strašáka, jež má za úkol udržovat obyvatelstvo v obavách z opětovného propuknutí epidemie čehokoliv. Proč ovšem lháře a pokrytce nechat stále kázat o pravdě a osobní ctnostech?
Je záhadou, proč média dle stejné logiky nezvou do svých redakcí a studií např. expremiéra Nečase, aby rozprávěl o nutnosti mravní čistoty v politice bez protekčního protlačování osobních známostí? Nebo třeba David Ratha, který by nás poučil o boji proti korupci? Či snad Mirka Topolánka, jenž by v televizi denně horoval za slušnost v politice? A co takhle Radovan Krejčíře, jenž by telemostem z věznice v JAR káral obyvatelstvo za nedodržování zákonů a nárůst kriminality? Pokud je jednomu z největších covidových podvodníků dovoleno poučovat obyvatelstvo o nutnosti dodržování zdravotnických předpisů, které sám porušoval, není na co si hrát.
Klusákovo Velké nic slabým odvarem dokumentů alternativy
Jak kontrastně působí oba dokumenty "alternativy" oproti mainstreamovým filmovým reflexím covidové éry, můžeme vidět ve srovnání s dokumentárním snímkem Velké nic režiséra Víta Klusáka (možno zhlédnout i na Rumble zde). Ten na rozdíl od svých "antisystémových" režisérských začátků s díly jako Český sen, Český mír nebo dokumentu o stavbě automobilky v Nošovicích, jež šly proti srsti většinových či dokonce mocenských zájmů, se dnes již poslušně zařadil do hlavního proudu televizní tvorby. I když v některých jeho snímcích z pozdější doby (např. Dělníci bulváru) můžeme stále najít jisté prvky provokace a chůze proti větru, už to není ten Klusák, který v roce 2003 s fiktivním hypermarketem předvedl celému národu, jak je snadné jej ohlupovat a manipulovat. Záběr naivních koupěchtivých zákazníků, běžících přes pole vstříc přeludu v podobě kulis neexistujícího obchodního řetězce, byl nezapomenutelný.
Klusákovi bývá často vytýkáno, že zatímco se tváří, že pouze nezaujatě "dokumentuje" události, ve skutečnosti je to zdatný manipulátor, jenž účinkující ve svých filmech manévruje do předem promyšlených rolí. Že tato výtka není úplně od věci, svědčí jeho počínání v kauze Andreje Babiše ml. a nechutná inscenace jeho osobní hádky s otcem, tehdejším premiérem. Svou pozici nezávislého filmaře i vlastní charakter Klusák definitivně promrhal v okamžiku, kdy udal exprezidenta Klause za to, že po anticovidové demonstraci navštívil uzavřenou restauraci. Sám Klusák se s udáním ještě vesele pochlubil. Že by stejnou péči tento dříve "antisystémový" režisér věnoval i podivným spolkům a osobám, jimž se během covidového stanného práva podařilo napakovat na prodeji nanoroušek, respirátorů či PCR testů, nebo jiným papalášům, kteří na rozdíl od obyčejných lidí mohli do svých protekčních restaurací bez jakýchkoliv omezení, jsem jaksi u Klusáka nenaznamenal. Přitom prostoru měl ve svém dokumentu dost.
I přes tuto kritiku je třeba přiznat, že Klusák jako režisér má schopnost ve svých snímcích vystihnout absurditu dokumentovaných událostí a dovede zkarikovat a vysmát se oběma stranám sporu. V dokumentu Velké nic sice opomenul spoustu záležitostí covidové éry, které se pro filmové zaznamenání a zesměšnění přímo nabízely (distanční "výuka", chaos kolem vyhrazených hodin pro nákupy v obchodech, absurdní "distanční rozestupy", zákazy pohybu mezi okresy, opět uzavřené hranice v době "svobodného pohybu" atd.), přesto lze Klusákovu dokumentu přiznat několik trefných zásahů do černého:
- vidíme například první pokusy zdravotnického personálu o testování osob PCR testy se zajížděním tyčinky do nosu s až nelidskou brutalitou ("Hlouběji, ještě hlouběji tím štětečkem zajeďte..."), načež po bolestivých reakcích téměř zlobotomizovaných chudáků cynicky konstatují: "To je reflexivní ten pláč, to není tím, že by je to tak bolelo!";
- během natáčení ve státním covidovém call centru si můžeme vyslechnout telefonát místního udavače, slibujícího nahlásit místní obyvatele za to, že kdesi rozmístili nějaké májky pro vesnický festival;
- jindy zase smutný hovor malého dítěte, které mělo doma kvůli zavřeným školám hlídat teta, ta však bohužel měla pozitivní PCR test, a tak dítě slyší nemilosrdný rozsudek, že se s ní prostě nemůže vidět;
- zasmát až k pláči se pak můžeme nad dotazem obchodníka, jestli může prodávat oblečení i přes zákaz zkoušení oděvů převlékaných přes hlavu, když on prodává hlavě kalhoty...
Nebýt covidového "Nového normálu", absurdní humor tohoto formátu bychom nenašli snad ani u Monty Pythonů.
Za zaznamenání stojí z Klusákova dokumentu ještě jeden okamžik. Asi v polovině snímku vidíme záběry z demonstrace proti covidovým restrikcím. V čase okolo 1:08:50 hod. se k rozvášněným demonstrantům snaží promluvit vysoký muž s čepicí a bílou rouškou: hájí tvrdá opatření s tím, že on sám prodělal těžký covid a dlouho se z něj vzpamatovával. Následně zazní něco, co by mnozí hlídači dezinformací a fact-checkeři možná z dokumentu nejraději smazali. Onen člověk se totiž jen tak mezi řečí přizná k tomu, že z těžkého průběhu nemoci byl vyléčen mj. Isoprinosinem! Tento lék, prosazovaný především dr. Beranem jako účinné antivirotikum i proti Covidu-19, byl přece za poslední 3 roky terčem obrovské antikampaně ze strany covidové mafie a farmaceutického průmyslu, neboť přednost (očekávané miliardové zisky nesmí nikdo narušit) přece měly nové, nevyzkoušené vakcíny!
Veškerá hlavní média, patřičně vyškolení zdravotničtí "experti" i tzv. odborná veřejnost - ti všichni nám přece celou dobu tvrdili, že jeho podávání je nezodpovědný experiment, neboť neexistují žádné důkazy ani studie o tom, že by léčba Isoprinosinem přispívala k uzdravení nemocných (viz např. Zdravotnický deník). Redakce Deníku zařadila tvrzení o jeho účinnosti mezi deset nejčastějších covidových dezinformací, to samé potvrdili ve své sáhodlouhé analýze i "kněží vědy" a bojovníci proti "pavědě" z inkvizičního sdružení Sisyfos. A kdyby ještě kdokoliv pochyboval, musí ho definitivně přesvědčit etalon důvěryhodnosti Honza Cemper, který to všechno zopakoval a po němž to zase dodnes papouškují všechna ostatní "důvěryhodná média" s poukazem na "uznávané zdroje informací", že ano, "kolegové" z Deníku, SeznamuZpráv, Reportérů ČT, Aktuálně etc.?
Jak je tedy možné, že zodpovědný člověk v roušce (tedy žádný antivaxer a popírač covidu) v Klusákově snímku prohlašuje, že byl z těžkého covidu vyléčen právě díky tomuto "šarlatánskému" léku? Sám režisér možná ani netuší, jakou bizarnost vlastně v dokumentu zaznamenal. Dezinformátor z řad rouškařů je skutečná rarita.
I přes tyto světlé momenty vychází Klusákův snímek ve srovnání s tematicky spřízněnými dokumenty alternativy jako slabý odvar. Zcela totiž přehlíží to hlavní, co se událo po vypuknutí pandemické hysterie: dopady na životy obyčejných lidí a hlavně celkový kontext v rámci světového dění. Podstatou celosvětového lockdownu pod záminkou boje s neviditelným virem totiž vůbec nebyla snaha o léčbu nemocných a péče o zdraví občanů, ale globální zavedení nového režimu. Šlo o zásadní změnu v lidském uvažování, kdy se z relativně svobodných obyvatel, vědomých si svých práv, staly zotročené loutky, nově navyklé ze strachu z nákazy poslouchat pokyny státní moci. Klusák místo toho období covidofašismu prezentuje jako jeden velký happening, při němž většina národa chodila s rouškama na hubě, ale jinak seděla doma s dávkami od státu, sledovala Netflix a nechala si vozit jídlo kurýrními službami, zatímco pár bláznů sem tam dostalo přes hubu při protestech za svobodu, přičemž důvody k těmto demonstracím Klusák není schopen ani ochoten chápat.
Ve skutečnosti jsme byli v posledních třech letech, poprvé od roku 1989, svědky totálního celospolečenského převratu, který přinesl zničení veškerých jistot posledních let a doslova rozvrat rodinných a mezilidských vztahů. Příležitost zachytit tuto změnu, na rozdíl od dokumentů "alternativy" - Netečkovaných příběhů a Obchodu se strachem, Klusák trestuhodně promeškal. Velké nic ani náznakem nezachycuje evidentní nárůst vlivu státní moci nad našimi životy a dohledu nad soukromím, spojeného s "dočasným" omezením práv a svobod pod záminkou pandemických lockdownů; nezmiňuje se ani o lidech, kterým covidové zákazy a nařízení vzaly práci nebo zlikvidovaly jejich vlastní živobytí. Krátká pasáž o operní zpěvačce, dočasně za kasou v hypermarketu, to věru nezachrání.
Závěrem
Natočení dokumentů Netečkované příběhy a Obchod se strachem jsou záslužnými počiny, jež možná budou doceněny až postupem doby. Je velice prospěšné znovu si připomenout, co se ve skutečnosti dělo pod závojem boje s "pandemií" a konfrontovat různá osobní svědectví s otřesnými reakcemi "vědců" a "expertů", zaznívajících z televizní obrazovky. Když slyšíme z úst mocných a vlivných (a také od jejich poslušných loutek) pobízení k tvrdším zásahům proti všem neposlušným, podlé ponoukání k udavačství (Flegr), neskrývané nadšení ze zavádění totalitních opatření a bezostyšné volání po omezení práv a svobod, víme hned, kdo na celé pandemické akci profitoval, a kdo byl na druhé straně skutečným terčem celé operace Covid-19:
Pro masy obyčejných lidí nastolení policejního státu a totální kontroly nad jejich životy, pro globální elitu a hrstku vyvolených speciální výsady, výhody, privilegia a život v blahobytu na zádech zotročené lůzy.
Přesně v intencích plánu Nového světového řádu, Velkého resetu a totalitní světovlády. Očkovací teror, policejní brutalita, totální dohled, izolace, detenční tábory pro neočkované, bezhotovostní společnost, čipová totalita, QR kódy, covid pasy...
Ale to jsou přece jen "konspirační teorie", ne?
No jo, ale když my jsme to všechno v posledních 3 letech zažívali v praxi...
Dokument Netečkované příběhy
"Obchod se strachem" - Úvod